We Run Prague, potřetí

Tak pomeranč jsem tedy nedostala. Aneb! Moje prosba nebyla vyslyšena. Což znamená, že žádný požadavky a stížnosti sem psát nemusím, protože se je nikdo nedozví. :oD

We Run Prague potřetí a já, jako správná hodnotitelka tohoto závodu, nemůžu přece u zápiskování chybět. Takže!

Letos jsem se klasicky nepřipravovala. Jak jinak. Na přípravy mě asi neužije. Za to jsem ale byla daleko akčnější než v předchozích letech. Už 7.5.2013 mě chytlo cvičení. Takové to Domááácí cvičenííí. Znáte to :oD Youtube, činky, trocha místa v pokoji. V prvních dnech mi to moc šlo a moc mě to bavilo. Cvičila jsem, jezdila jsem na kole, neměla ani moc chuti k jídlu, takže jsem se nepřejídala někde u pana Mek Donalda. No zkrátka a dobře, za prvních 10 dní jsem zhubla přibližně deset kilo. Možná 12. Ani nevím.  Každopádně moje váha ukazovala 48,5 kg. No neber to. Tak jsem v tom pokračovala, s tím, že, juchůůů budu nejhubenější. Jenže za pár dní se to zase všechno vrátilo do normálu a moje váha se opět vrátila na svých milovaných 56 kilo. A s tím už nehnu. Tak jsem samozřejmě na cvičení i na všechno to okolo zanevřela a už se tolik nesnažila. Teda bavilo mě to stále, ale už se nic nedělo, když jsem třeba jeden den vynechala :o) (no a poslední asi tři týdny nedělám vůbec nic :oD až na školu, takže.. mudrcing :o))

Závod se blížil a mozek mi říkal něco ve smyslu.. Měla by sis jít zaběhat, aby sis připomněla, co to vůbec je, ten běh.  Takže jo, nedávno jsem si šla na půl hodiny zaběhat. Ke hřbitovu a zpátky. Ale asi jsem vykročila špatnou nohou nebo co, každopádně, málem jsem nedoběhla. Ale co, závody jsou vždycky lepčí přece, žejo :o)

Minulý rok, čas 59 minut, taky jsem se nijak nesnažila. Ale. Nebyla náhodou trošku jiná trasa?

Nikdy takový blbůstky, jako je třeba mapa, nestuduji. Na co, že jo. Prostě poběžím za davem, on mě nějak povede. Záchody většinou nepoužívám a ty navíc taky poznám z pěkné dálky :o) Tentokrát jsem se ale na mapu podívala. Bylo mi to ale trošku k ničemu, když jsem nevěděla, kudy vedla ta minulá trasa. Teda mohla bych trochu zahloubat, ale to už se mi zas tak nechtělo. :o)

Nejhorší je vyběhnout. Aspoň pro mě. Jak neběhám, tak, když vyběhnu, nevím, co s nohama. Levá se mi plete přes pravou, pravá přes někoho jinýho, do toho se mi tam vzadu houpe zadek a ještě se mi pletou sluchátka.

Letošní výběh byl trošku lepší. Za prvé, jsme se s mámou před závodem trošku rozběhaly. Opravdu trošku. A za druhé, hrála jsem si s mobilem. Vyfotila jsem se v koridoru a chtěla to hodit na facebook, aby všichni viděli, kde právě jsem, žejo, to je moc důležitý :o) Jenže mi nějak nefungoval internet. Tak tam tak různě všechno mačkám, zkouším. Pak jsem si šla zapnout aplikaci Nike+ s tím, že už běžíme. Jenže to byl jenom takový malý posun k bráně, ale dál jsme stáli. Tak jsem zase zkoušela ten internet, pak zase Nike+, pak zase internet. No. Proběhli jsme bránou a mě zatím nic nefungovalo, hudba mi neběžela, nic. Tak jsem mobil vypla, s tím že ho restartuju a ono všechno pošlape. Běželo se mi úžasně. Jak jsem čekala na ten blbej mobil (normálně ho mám ale nejradši na světě :*), tak jsem ani nevnímala, že běžím. Nebo vnímala? Bylo úplný ticho. Jenom ten dupot byl slyšet. Všichni běželi v jednom rytmu, připadala jsem si jak voják v armádě. Bylo to super! Ani se mi nechtěla zapínat hudba. Co ale nebylo super, byl obrovskej zadek přede mnou. Máma mi kvůli tomu utekla, já už se nikam nedostala, protože přede mnou furt někdo překážel a barikádoval mě. Vrchol všeho byl, když jsem zakopla o kužel. Myslela jsem, že vzteky nakopnu ten zadek přede mnou, který se stále ještě nikam nepohnul. Co on udělal s tim kuželem? Přeskočil ho? Nebo proč jsem o něj zakopla zrovna já. Byla jsem naštvaná, ale chtěla jsem se držet v klidu. Tak jsem se držela. Nastartoval se mobil. Internet fungoval. Seslala jsem fotku na FB, přečetla si povzbuzující SMS od svého milého, zapnula Nike+ a zapnula hudbu. To vše pomalu na kilometru a půl.

Ani tam mě nepřestaly obtěžovat obří zadky, který se sunuly pomalu k cíli. Měla jsem chuť je všechny nakopat. Ještě ty jejich motta. Nechci sedět doma na gauči, Pomalu, ale přece, apod. No já měla nervy, jako dlouho ne. Tak strašně mě zdržovaly. Lidi byli neohleduplní, zastavovali si, jak chtěli. Bylo jim úplně jedno, že za nima se o ně někdo přerazí. To samý, když přebíhali doleva, nebo doprava.. To byly nervy, že tohle prostě nemohlo dopadnout dobře :oD

1:07. No co bys chtěla, dámo. Za všechno ale můžou ty zadky, který patří úplně dozadu a přitom se cpou dopředu. „Dopředu, dopředu, když si stoupnu dopředu, tak budu dřív v cíli.“ Ježiš. Příště jdu dopředu já, a budu brzdit já je!

Nic jinýho za to asi nemohlo, protože na trase jsem měla super pocit, běželo se mi fakt dobře. Teda jasné, co jsem se podruhé do 4 kilometrů zastavila, věděla jsem, že je konec. Že od teď už to bude čistej indián. Nejlepší rytmus jsem si naladila pár set metrů před občerstvovačkou č. 1, tam jsem se musela napít. No a pak už to zas naladit nešlo. Až poslední dva kilometry jsem fakt makala, protože jsem věděla, že mám fakt špatný čas. No co. Tričko pěkný, všechno pěkný.

Ahoj :oD