Asi jsem jiná, aneb Nike Run Prague z toho lepšího pohledu !

Určitě jsem jedna z posledních pisatelů, kteří ještě nepsali o Nike run Prague, nebo We Run Prague, ani nevím, jak se to nazývá správně. To asi proto, že jsem nemusela být mezi prvními, mezi těmi originálními, co si jako první postěžují.

Kdo by nevěděl, tak tento závod měl trať dlouhou 10km a běžel se centrem Prahy. Přihlášeno bylo něco málo přes 6 600 běžců a předpověď počasí byla ideální.. na válení se u vody. Ne však na běhání, to je jasné. Kdejakému běžci nedělá sluníčko, čistě modré nebe a teploty přes 30°C, dobře.

Já se ale těšila. Mám prostě ráda teplo, a i když vím, že běhat se v tom zrovna ideálně nedá, měla jsem takový pocit, že zrovna mě se poběží dobře. Radši se potím až za ušima a zdechám žízní, než když mi do obličeje naráží hnusný vítr, fouká mi do uší a musím skákat přes kaluže.

Závod začínal ve 14:00h. Atmosféra před během byla úžasná. Koukala jsem, kolik normálních a hezkých (:oD) lidí se odhodlalo dneska běžet. Připadala jsem si skoro, jako kdybych všechny znala a s každým se mohla pozdravit.

S pár známými jsme se potkali a za chvíli už jsme mohli vyběhnout.

Slyšela jsem start, který odstartoval Tomáš Hanák, ale ještě dobré dvě minuty se nic nedělo. Po chvíli jsme se naštěstí rozeběhli. Nemohla jsem se dočkat!

Tak, a jsme za bránou, s mámou máváme do kamery a už si můžeme všímat jenom sebe a svých kroků. Máma, která se mě chtěla držet, aby běžela pomalu, mi utekla asi po půl minutě. No co, její problém, nechce běžet se mnou pomalu, tak ať si běží. Ona bude mít problémy! Říkala jsem si, ale ne, že bych jí to přála samozřejmě, taková nejsem :o)

Při každém závodě samozřejmě běžím rychleji, než jsem zvyklá. Jakože já zvyklá nejsem, protože netrénuji, že :oD Každopádně vím, že běžím rychleji, než bych měla. Tentokrát jsem to neudělala. Běželi jsme v davu, jako na každém závodě ze začátku. Držela jsem se v lajně a nikam jsem nechvátala. Asi třikrát jsem někoho předběhla, ale zase zpomalila za dalším zadkem. Běžela jsem i tak pomalu, až mi to bylo trapný. Ale co, musím šetřit síly, závod bude těžký. A tak běžím, běžím a je mi krásně, až se tomu musím smát.

První moje zastávka byla po třetím kilometru. Po vyběhnutí kopečku. Sice jsem jednu Mnichovskou desítku uběhla bez zastavení, ale tentokrát jsem si říkala, že se budu šetřit. Tak jsem přešla do chůze, ale po chvíli zas vyběhla, protože jsem viděla, jak někdo ze stavby stříká hadicí vodu na běžce. Všichni jásali a myslím, že i tleskali. Smočili jsme se a běželi. Byl to krásný pocit.

Další krize dorazila na Staromáku, ten jsem si jen tak prošla. :oD Ale abych to uvedla na pravou míru. Já bych normálně asi nezastavovala. Ale lákal mě dav kolem mě. Lidi normálně chodili! Většinou, když běžím třeba na PIMu, přijde mi, že já jsem nejpomalejší, že mají všichni natrénováno a nikdo nejde. Ale tady? Tady jsem už od začátku kolem sebe vídala chodící osoby, převážně ženy, ale ani kluci se neopozdili s chůzí. Takže jsem měla ten pocit, že když se zastavím, nebudu výjimečná. Jde hodně lidí!

Za pátým kilometrem čekala ..občerstvovačka..? No, jenom voda. Které byl nedostatek. Koukám, u stolu nával, jak na nějaké autogramiádě, všichni drželi kelímky a čekali, až jim někdo naleje vodu z hadice. Dost dlouho jsem tam hledala nějaký kelímek. Nakonec jsem si vzala nějaký použitý, no co, aspoň něco. Čekám na svojí dávku a hele ! Dostala jsem třetinu kelímku ! Moc se tedy nepředali.. Každopádně po vypití těch třech loků jsem byla jak znovuzrozená!

Každý si stěžuje, že pomalu nic nedostal, ale já za ty tři loky byla ráda. Běžela jsem dál.

Na Václaváku se mě nějaký kluk ptal, jestli nechci chvíli táhnout, lidi povzbuzovali, u Mánesa nám paní kolemjdoucí nabízely vodu. Bylo to krásný.

A už se vracíme po nábřeží do cíle. Furt jsem byla plná sil, jenom plíce mi nějak nefungovaly. Celou cestu :o( Docela mě to štve, kdyby mě nezlobily, mohlo to být všechno daleko lepší! Na nábřeží další sprcha, dva běžci se koupali ve Vltavě a já se nemohla dočkat cíle.

Blížím se, blížím a co nevidím! Cíl! Sice nezrychluji, protože to mi nejde, ale sem celá natěšená, až se zastavím a napiju!

K mému zděšení to bylo teprve 9km. Mám před sebou ještě jeden! To už nedám! Nebudu lhát, ale ten kilometr jsem spíš prošla. Všichni totiž šli. Lidi nemohli. Když už někdo běžel, tak tak šestkou, spíš jsme se všichni sunuli. Pěkný pohled.

Konečně jsem v cíli. Dostávám vodu do kelímku, né moc, ale aspoň něco. Bylo mi řečeno, že voda je ještě ve „Žlutejch“, ale po dlouhém hledání jsem to vzdala a šla se napít ke korytu – jo, asi paní myslela toto, ale to je jenom užitková voda, čekala jsem pitnou. Ale mě to nevadí, aspoň něčeho se mi dostane.

Čas? 1:17.07.7 – samé sedmičky, krása. Je to hodně špatný čas, ale pro lepší jsem hold neměla podmínky :o)

Co se mi líbilo nejvíc? Na každém závodě se běží chvíli v davu a potom se dav rozplyne do malých skupinek. Tady se dav nerozplynul. Vlastně jsem furt běžela v hadovi. Furt někdo za mnou, někdo přede mnou, koho jsem se mohla držet. A to nejlepší, byli se mnou stále i kluci. Mladý, starší, drželi se se mnou vzadu, přecházeli do chůze, měli stejně hrozný čas jako já! Bylo nás prostě dosti dost, kdo jsme neměli tak rychlé nohy.

Ano, mohl být v cíli meloun, jablko nebo banán, voda i víc místa na svalení se na zem, ale mě se tenhle závod moc líbil. A trasa byla nejhezčí, co jsem kdy v Praze běžela! Kolem Vltavy? Úžasné. Doufám, že se z toho nějak Nike vykroutí a udělá i další ročník. S trošku lepší organizací samozřejmě :o)

Já se tam přihlásila stejně jenom proto, že jsem si mohla dát vlastní číslo a motto na triko. Tím myslím nalákali hodně běžců. Škoda, kdyby to měli zabalit.

Bylo to super!

Pracovní nasazení !

Příjemný dech budete mít po rozžvýkání zrnka kávy nebo kmínu, radí Lunární kalendář na pondělí. Naštěstí je pátek a já tuhle specialitu zkoušet nemusím. Dneska mám jen omezit tučná jídla. Dobrá, možná mi raději podejte ten kmín.

O prázdninách trávím vždy tři týdny v práci, jako záskok za mámu. Nikdy se moc netěším, hlavně tedy kvůli vstávání. Má pracovní doba začíná v 7, což pro mě znamená vstávat nejpozději ve čtvrt na 7 a to je pro spáče, jako jsem já, příšerná povinnost. Ale už týden se mi daří dorazit vždy nejpozději do 7:35 hod. :o) Ono by se asi nic nestalo, i kdybych přišla v 8. To jenom, když je na firmě pan ředitel, to radši chodím včas :o)

Svůj pracovní den dělím na tři části - krize dopolední, krize odpolední a zbytek.

Krize dopolední začíná v 9:00 a končí v 11:30. To si jdu připravovat oběd a lítám k hrnci, aby mi neutekla rýže k sousedům. Od 12 do 12:30 obědvám. Musím jíst hodně pomalu a vychutnávat si každé sousto, abych jedla celou tu půlhodinu.

Krize odpolední přichází ve 13:30 (někdy dříve) a končí ve 14:50. Není zas tak dlouhá, ale krize je to pořádná. Po třetí už je to pohodička, to už se pomalu chystám na odchod v 15:30.

Proč jsou to krize. Je to hlavně tím, že nemám co na práci. V 9:30 přijde pošta, který je v posledních třech dnech zatraceně málo, tu sfouknu asi tak za čtvrt hoďky a konec. Co dál. V 10 přichází jeden z nadřízených, který má kancelář za mými zády. 95% času ze dne má otevřené dveře. Což mě rozčiluje (i když poslední dobou jsem si zvykla a už mi nevadí ani jeho rány do klávesnice, při kterých cinkají skleničky ve vitrínce a jemu běhá hrneček po stole. Někdo by mu mohl říct, že to není psací stroj). Proč že mě to rozčiluje. Já jak totiž v tý svý krizi nemám co dělat, tak vlastně nevydávám žádný zvuky a ruchy a já samozřejmě nechci vypadat jako někdo, kdo se fláká. A tak jednou za čas zašustím papírem, otevřu šuplík, zavřu skříňku, jen tak nadarmo fláknu razítko na prázdný papír, na to ho rovnou zkartuju, ťukám do klávesnice, jako kdybych zapisovala faktury.. no, je tam se mnou sranda :oD Ale když má ten pán zavřené dveře, nebo je na obědě, tak si "užívám" to, že se nemusím ani hnout. To mám pak jenom připraveno něco po ruce, abych, až vyjde z kanceláře, mohla dělat, že něco dělám. :o)

Ale věřte mi, fakt mě to nebaví. Já ráda pracuju. Ten pán mi často dává úkoly, ale tak primitivní, až je mi z toho smutno, že to mám tak rychle za sebou.

To když je tady pan ředitel, to je jiná. To furt něco žádá, 6x za den si nechá přinést kafe, návštěvy za ním chodí, jak kdyby rozdával oběd zadarmo a celkově, je to s ním takový napínavý !

Ale ten pán za mnou je hrozně v pohodě, vždycky mi vypráví nějaký historky a hrozně se tomu směje. Normálně to v mé krizi vítám, ale dnes se rozpovídal zrovna když jsem si přinesla na stůl oběd. To se moc netrefil. Jediná chvilka, na kterou se v práci těším - no a ještě na odchod - už se blíží :o)
Ano, uhodli jste, tento článek píšu ve své odpolední krizi - na papír, aby to vypadalo hodně úředně :o)

A co je nejhorší na celém tom světě ? Že hned naproti oknu je balkón, kde jsem zatím zaregistrovala pána, paní a dítě. Vůbec nechápu, co dělají celé dny doma (!!), ale dost často na ten balkon lezou - hlavně chlápek na cigárko - první dává v 8:15 spolu s kafíčkem, kouká jestli pracuju - to mi samozřejmě dost vadí. Jsem tu jak zvířátko za výlohou. Jasný, když mám fofr, ať se kouknou, jak makám, ale nemám ráda, když koukají v mých krizích :o/ To pak odcházím do kuchyňky k oknu, vystrčím hlavu na sluníčko, když nějaké svítí, zavřu oči a .. rozjímám (rozjímám rozumějte Přemýšlím nad tím, co budu dělat, že dělám).. :o)

Tak pěkný víkend ! :o)

ROCK FOR PEOPLE, který ani po čtyřech dnech ještě neodešel

Nejlepší začátek prázdnin, který jsem si mohla přát. Vlastně snad ani v životě sem si nemohla přát nic lepšího .. :oD

Na letošní rokáč jsem jela hlavně kvůli SUM 41. Po dlouhém hloubání a doumání jsem totiž zjistila, že to je moje nej nej kapela. Ale protože jsem usoudila, že na festivalu jich bude víc takových, co by stály za hřích (asi 2 :oD, ale různě poskládaný), rozhodla jsem se jet na celej. Na celý čtyři dny.

S kámoškou Katkou a kámošem Tomášem, který nás vezl, jsme vyrazili v sobotu ve čtyři. Cestou jsme se stavili v Lidlu pro rum a kolu. A jedno víno na dnešní večer. :oD Mě začalo hrabat už v autě. To bylo hlavně tím, že jsem se fakt nemohla dočkat! Ale cesta utekla rychle a krásně a my dorazili na parkoviště.

Jsme na místě. Po té, co jsem dostala svůj VIP lístek, jsme se chtěli ubytovat ve stanovém městečku, ale fronta na něj měla asi tak kilometr. Tak jsme nechali věci v autě a šli si prohlídnout areál festivalu. Abych pravdu řekla, vůbec nevím, co jsme tam dělali. Každopádně po chvíli šel Tomáš natáčet nějaký koncert, tak jsme se s Katkou vydaly stát frontu na stan. Vzali jsme si víno a fronta celkem rychle utekla. Za chvíli už se objevil Tomáš a my stavěli stan. Teda, já jenom přičumovala, protože jsem ho nikdy nestavěla a hlavně už jsem měla nějakou tu deci, tak jsem se spíš jenom smála. Katka nemohla moc pít, protože si měla brát v 11 večer poslední prášek antibiotik. Ale abych si zase moc nekřivdila, přivazovala jsem tyčky. (!!) :oD

Co si pamatuju dál, je jenom pití vína u stanu. Ve zbytku mám nehorázný okno, ale z ranního vyprávění Katky, se mnou musela být asi pěkná sranda. ( Už víííím, pařili jsme na Žlutýho psa !!!)

Nedělní ráno jsme neuvěřitelně prosmály. Každé slovo nám přišlo vtipné. Až jsme nakazily naše německý sousedy, kteří začali napodobovat moje zvuky – musím říct, že někdy ze mě vylezou fakt skřeky. Nebo taky vřískoty, když vidím nějaký opravdu velký hmyz.

Kolem desátý jsem si smíchala rum s colou a Katka si otevřela víno. Chvíli jsme popíjely, a když se nám zdálo, že jsme tak akorát, vyrazily jsme pařit.

První koncert, co si pamatuju, byla Debbi. Do chmurného počasí to pravé sluníčko na stage. Po té jsme přešly na trochu hardcorové Title Fight, kteří mě totálně odrovnali. Nemohla jsem z nich odejít, a úplně v klidu jsem si nechala ujít Sto Zvířat, na který jsem chtěla nakouknout. No, prej to byla pěkná nuda. :oD

Následovala pauzička, tak jsme si šli s Katkou udělat „tetování“, mezi tím samozřejmě padlo móóc víneček, a pak jsme utíkali na UDG. Už jsme teda bohužel nebyly sami, seznámily jsme se s nějakýma dvouma klukama. Byly teda v pohodě, ale já se nechtěla seznamovat, ale pařit žejo !

Na UDG jsem se najednou dostala do nějakýho kotle mezi pankáče. Házela jsem tam s nima strašný pogo. :oD Co mě ale udivilo, bylo, jak byli strašně ohleduplný. Furt jsme do sebe strašně vráželi, ale oni se pokaždé ptali, jestli jsem v pohodě. Když jsem mírně letěla k zemi, tak mě zvedali. To vypadám tak křehce ? :oD Ó bože, víc takových fajnových kluků.

Samozřejmě bych to nebyla já abych se do jednoho z nich nezamilovala :oD Kluk z mých snů, a najednou stojí přede mnou.. No zkuste odolat :oD Naštěstí jsme se s tou partou viděli i druhý den, a dokonce i ten poslední. To už ale můj „pankáč“ byl někde zabitej a já kalila s těma dalšíma :/ Ale bylo to fakt nejlepší !

No, abych se vrátila ke stejdžím. UDG tedy strašnej odvaz, potom něco málo z Tomáše Kluse, po té naše Stanová stage a dopití ranního ruma.

SUM 41 ! Hrnu se dopředu jak nejlíp umím !! Tomáš, jako mé ochranné křídlo mě doprovází dopředu.  Chtěla jsem si je samozřejmě fotit, ale za chvíli mi Tomáš mobil zabavil, protože asi věděl, že budu zase jančit jak na ródeu, a že mobil by jistě nepřežil (už na UDG se mi rozlítal v bahně). Byla jsem na něj silně naštvaná, ale za chvíli to opadlo. Deryck vstupuje na podium! Málem jsem omdlela. Rozjeli to peckou Reason to believe a já se při zpěvu rozbrečela, jak kdyby mi umřel králíček. Nějaká holka přede mnou se na mě tak lítostivě usmívala, když se otáčela. Proč se otáčela?? Dopředu koukej!! :oD Každopádně užila jsem si to, jak nejvíc jsem mohla, skákala jsem do davu před sebou a klouzala po bahně. Koncert jak má být. Díky SUM 41, byli jste nejlepšííí ! A pecka nakonec, Still Waiting, nikdy nezapomenu :o))

Co si pak pamatuju, hledala jsem „svého pankáče“ a jeho tlupu, ale nenašla jsem. Byla jsem docela zklamaná (měli jsme se sejít v kotli na SUM 41) a tak jsem se šla s takovou nijakou náladou podívat na Paramore, co že na tom všichni vidí. Nic moc jsem na tom teda neviděla, tak jsem zase šla. Poslední co jsme viděli (myslím), byli Nightwork. Mám sice ráda ty věci, na které se dá dělat fakt bordel, ale co, tohle byla sranda. Těšila jsem se hlavně na Tepláková souprava, kule dej si doprava ! A to jsem si užila mega !! :o))

Pondělí začalo nejlíp. Měla jsem motýli v břiše, když jsem si vzpomněla na pankáče. Opět jsme si hodily rumík, tentokráte se Shockem (kolu jsem si zapomněla v Tomášově autě, který ráno odjel) a chtěla jsem co nejdříve vyrazit „do ulic“! No, den měl asi tak stejné dění jako ten minulý, takže opět naprostá bomba, největší rozjetá nálada. Akorát Katka se mi vždycky někam ztratila s tím svým. No co, budu si hledat svoje! A tak hledám, hledám, nenacházím, a ejhle ! Pankáč. Ooo s přítelkyní. Pěkné. Díky. Díky za zkažený zbytek dne a za to, že si neužiju Wohnouty, protože se musím jít někam daleko opít. Ale co, užila jsem si to i tak. From Our Hands, Zoči Voči, My chemical Romance, Asian Dub Foundation. To bylo na programu. Nic jsem neviděla celý, ale vím, že šou to byla bezvadná. Pár kámošů se našlo i tenhle den, ale včerejšek nic nenahradí.

V úterý jsem poznala kapelu Jimmy Eat World, Vypsanou Fixu (moc jsem je neznala, fakt), Charlie Straight a Digitalism.

Digitalism hrála jako poslední kapela vůbec a musím říct, že celej Rokáč se najednou proměnil na Czechtek. Né dobře, tak drsný to nebylo, ale najednou všichni trsali jak někde na diskotéce (včetně mě samozřejmě) a to se na rokáči jen tak nevidí (i když se to dalo vidět na Pendulum, chvíli předtím :oD). Bylo to drsný, ale maximálně jsme si to užili! Hlavně jsem byla s těma lidma, ke kterým patřil pankáč, a který jsem celý večer hledala, abych si na ně vzala nějaký kontakt. Hledala jsem je od 6. Od 6 do půlnoci, málem jsem vybouchla!! :oD Ale všechno dobře dopadlo, poslední večer jsem šla spát ve 4 ráno a v půl 9 už jsem byla čilá zabalit stan a vyrazit!

Po třech dnech se mi udělalo konečně dobře (kocoviny nemívám, umím se před spaním dostatečně napít vody, ale poslední večer jsme toho móóc smíchali, tak mi to v břichu nedělalo moc dobře). Teď už konečně můžu zase jíst, a snad i pít :oD Naše jídlo na čtyři dny bylo – chleba s paštikou. Mňamky mňam, ať žije Rock for People :o)))

(ještě musím pochválit kapelu Rattle Bucket, která hrála před vchodem RfP, výborná!! :o) )

Olomoucký 1/2 Maraton

Snad první český závod, který jsem si na trati plně užila! :o) Začalo to totiž tak .. a nebo ne, začnu od úplného začátku.

Bylo asi pondělí, když mi máma oznámila, že v sobotu běžím štafetu v Holomóci (Olomouc). Byla jsem sice před tím asi třikrát běhat, ale jak jsem se přesvědčila na jarním PIMu, závodně už pomalu neuběhnu ani těch blbých 5km. Dá se prostě říct, že jsem zapomněla běhat. Jó kdyby tak přede mnou běžel kyblík z KFC, to by se asi běželo jinak :o)

Navíc jsem zjistila, že v Olomouci budeme přes víkend, když zrovna jede v Milovicích Votvírák, na který jsem se dlouho těšila. Ale co, přece jim netrhnu partu.

V sobotu ráno jsme vyrazily. Závod začínal naštěstí až v 7 večer, takže času na probuzení a rozcvičení dost :o)

Když jsme dorazily k expu, kde jsme si vyzvedávaly startovní balíčky, všechno na mě působilo tak mi-ni-ma-li-sti-cky. To se mi nelíbilo, co když budu při závodu vidět ? Co když se neschovám v davu ? Všichni uviděj jak běžím jak lemra. No co.

Šly jsme se ubytovat do malinkého, ale moc krásného hotelu U Anděla, pak jsme se utíkaly naobědvat, následoval sladký mikro spánek na hotelu, kafíčko a už mohly začít přípravy. Tím myslím, přišpendlit si čísla na trika, nahodit make up, upravit vlasy (být prostě nejkrásnější :oD) a mohlo se jít (ještě jsme teda čekaly na druhou část našich spoluběžců).

Když jsem se odpojila od zbytku, abych se dostala na své stanoviště, začala jsem mít lehčí problém a to ten, že jsem se nemohla zorientovat v mapě. Jdoucí kamsi s mapou před obličejem jak japonský turista, div jsem nenarazila do sloupu, mě oslovila nějaká paní, ať prý jdu s nimi, že jdou také na dvojku. Že se aspoň neztratím sama. Paní sebou měla zřejmě syna, takže jsem věděla, že se ztratit nemůžeme, protože přece chlapi mapám rozumějí že?! :o)

Dorazili jsme na místo a vyčkávali. Atmosféra byla úžasná. Za chvilenku se přihnali Keňani, na paty se jim lepili „ti druzí“ a ne o moc později už se přihnala moje štafeta. Asi dvě minuty předtím jsem se v té dobré náladě rozhodla, že poběžím s foťákem. Byl to výborný nápad!

Startovala jsem nějak do kopce, který jsem díky tomu, že jsem si štelovala ipoda v kalhotách, který mi do mini mikro kapsičky nešel zapnout, vyběhla bez nejmenšího problému. Po té jsem vytáhla foťák a začala fotit. Lidi za sebou, před sebou, kolem sebe, vedle sebe.

Korunku tomu všemu nasadil běžec oděn do čehosi (viz foto), který ke mně po té, co jsem si ho asi třikrát zvěčnila, přiběhl, namáčkl se těsně na mě a koukal KAMSI. Říkám mu „Pěknej vohoz“ a on na mě, tak pěkně lišácky „Dík, ty taky ;o)“, hlasitě se zasmál a odběhl. Smála jsem se tomu ještě asi pět minut. Vlastně jsem se smála všemu. Dost tomu nahrávala skutečnost, že už docela dlouho běžím v kuse, a nemám žádný problém.

Ale to bych taky nebyla já, aby se nějaký nedostavil. Dostavil se na občerstvovačce. Ani nevím, jaký to byl kilometr. Asi třetí. Váhala jsem, jestli zastavit, abych se napila, ale věděla jsem, že když zastavím, tak už to pak nepůjde. A taky že jo. Dala jsem si sice jenom dva loky vody, ale ty ve mně začali tak strašně dovádět, že jsem musela zastavovat, abych je vyprovodila z mého břicha (horem). Nějak to ale nešlo, takže mi bylo fakt hrozně. Následoval zakletý úsek v parku. Viděla jsem ceduli 9km. To už mi zbývá jenom kilometr, to je v pohodě. Běžím, běžím, nemůžu, píchá mě v boku, nemám vzduch. Mezi tolika fanoušky jsem zastavovala. Ptala jsem se lidí (s úsměvem, abych nevypadala, že bych radši umřela, než abych to musela dobíhat), kde je ten cíl, že to není možný, že je tak daleko. Lidi mě povzbuzovali, že Ještě kouseeeeek ! Oukej, věřila jsem jim, běžela ještě kousek, ovšem cíl nikde. A co víc, opět jsem proběhla kolem cedule 9km. Tak buď jsem blázen já, nebo tady není něco v pořádku! :oD

Dobrý, vidím cíl, sice asi po 10 km, ale vidím. Vůbec jsem nechápala, kudy mám běžet do svého cíle, dobrovolníci furt lomcovali rukama, doleva, doprava, tady si sedněte na hlavu, bla bla bla, když v tom jsem konečně viděla svojí další štafetu. Zrychlila jsem, až jsem tomu nemohla uvěřit, že běžím tak rychle. A tak krásně. Jako laňka. Předala jsem štafetu v rychlosti asi 30km/h, přešla do chůze a .. a málem jsem se poblila. Ale totálně. Asi to znáte jak vám to leze do krku. Vypadala jsem tak hrozně, že ke mně přiběhl nějaký dobrovolník,  jestli jsem v pohodě. Jednou jsem říkala, že ne, pak zase že jo. A pak to se mnou cuklo, pán se lekl, uskočil a říká, tady to hoďte, hoďte to sem. Nemohla jsem se poblít před tolika lidmi, tolik očí na mě koukalo. Kdyby tam tak nebyli. Nejhorší bylo, že jsem byla furt na trase a nemohla jsem nikam zalézt, protože to nikudy nešlo. Navíc si pán myslel, že jsem maratonec a prý že, jestli běžím ještě jednou (běželi se dvě kola.) Chudák si myslel, že jsem to vzdala. Přinesl mi vodu a já se královsky odporúčala kamsi. Po deseti minutách mi došlo, že mi nikdo nevzal čip, že jsem nedostala jablko, ani cílový balíček. Jsem prostě úplně špatně. :oD

Nakonec jsem si to všechno sehnala, pěkně jsem zmokla, promrzla, nastydla, ale za ten zážitek mi to stálo. Musím říct, že to byl opravdu nejlepší závod, co jsem kdy běžela :o)))) (v ČR)

(Mimochodem, Olomouc je fakt nádherné město !! Představovala jsem si to hůř, ale to, co tam na mě nakonec čekalo, to byla opravdová krása ! :o))

Výlet do Berlína

aneb, zapomněla jsem se o tom zmínit :oD Už pár lidí se mě na to zeptalo (pár tajných čtenářů mýho blogu :oD), tak jsem si říkala, že bych mohla něco málo zapsat.

Výlet do Německa (nebo do jiné země), ať už na celý den, nebo na víkend, je pro mě vždycky jako sen. Jsem úplně jinde, v zemi kde mi nerozumí, v zemi, kde je všechno jiné a lidé žijí jinak. Jen je škoda, že takový výlet se vždycky lehce prodraží. Stačí platit cestu a už by se mi utrácelo se špatným svědomím.

Proto jsem ráda, že i tentokrát mě vzali kámoš s kámoškou jako doprovod, kde náklady na benzín jdou mimo mě :o)

Úkol před výletem zněl jasně - vyber hotel. Oni dva se zrovna stěhovali, takže mezi nošením krabic by asi těžko zvládali vybírat hotel. Mě to samozřejmě nevadilo, byla jsem ráda, že můžu vybrat něco podle sebe. I když byla jsem z toho trochu nervózní, přece jenom, já chtěla něco levnýho, tak akorát jenom na přespání, ale bála jsem se, že oni budou chtít nějakej 5ti hvězdičkovej hotel, se saunou a bazénem. :oD

Nakonec jsem vybrala asi 3*, ale na fotkách vypadal strašně krásně. Navíc byl nehorázně levný i se snídaní (teď už nevim kolik to stálo, ale vím, že jsem tomu nemohla věřit :oD).

V sobotu dopoledne jsem dorazili do hotelu, kde jsem excelovala svou větou Wir haben rezervation (rezervation je úplně mimo :oDD), ale po pár minutách už jsem dorazili do malinkého roztomilého pokoje pro tři. Moc extra místa tam nebylo, ale jak říkám, je to jenom na přespání.
Odložili jsme si překážející věci a vyrazili jsme do města. Nejdříve tedy na nákupy :o) Moc jsem si toho nepořídila, ale to co jsem si pořídila, bylo moc krásné :o)) Zase jsme prošli všechny krámky, co jsme potkali a večer se ještě stavovali v potravinách + mekáč a podobné hrůzy :oD Na večerní lenošení jsme si koupili Cool Up - musím ho zmínit, protože to je naprosto výborný nápoj ! Alkoholický modrý drink. Ten jsme vyžbluňkli a vyčerpáním zemřeli .. tedy, usli.

Ještě musím zmínit "nepořádek" kolem hotelu. Vraceli jsme se domů, šli jsme kolem parkoviště a najednou.. Hele tamhleta stopařka, se divim, že tam ještě stojí, když má tak krátkou sukni. .. Hele a tamdle za ní je další. A tamhle další ! A další a další a další ! Normálně šlapky po celý délce silnice, kam jsme dohlédli. To jsme se tedy pobavili :oD Všichni styl ala Lady Gaga, vysoký bílý kozačky na 20cm jehlovým podpatku. To jsme nežrali, nevím proč, ale strašně jsme se jim smáli, přišlo nám to tak vtipný, že jsme se s nima šli málem vyfotit :oD Okamžitě jsem dostala sprchu, že co jsem to vybrala za hotel, v jaký čtvrti ! Ale byla to sranda :o)

Druhý den jsme měli na programu památky. Po vydatné a obrovské (opravdu obrovské) snídani, kde jsme si udělali i housky sebou na svačinu (ano, koukali na nás všichni opravdu hrozně :oD), jsme vystartovali. Neminuli jsme samozřejmě Spolkový sněm, Braniborskou bránu, nádherný Berliner Dom, Vítězný sloup, prokličkovali jsme mezi kvádry, které představují Památník holokaustu a málem se vyšplhali na Televizní věž (kdyby neměla zavřeno (neděle)). Prostě krása, ještě jsme prošli pár suvenýr shopů a jelo se. :o)

Tak co je na programu příště ? Dost možná to budě běh kolem Königssee, a určitě to bude v říjnu půlmaraton v Mnichově :o) Snad se tam dostanu i v létě na výlet :o)

Ach, to Německo.

Ve čtvrtek mi udělala největší radost kámoška, která mi volala, jestli bych s nima (jejím přítelem a kamarádem s přítelkyní) nejela do Německa. Že prej mi držej místo v autě :o) U takové nabídky bych neváhala, ani kdybych měla nějaké povinnosti .. No dobře to možná trochu jo :o) Ale protože jsem žádné neměla, rovnou jsem začala hledat pas (protože mám prošlou občanku, ale pššš :o))

Namířeno měli do Drážďan.

V pátek ráno jsme s úsměvem na tváři vyrazili. Mě dělala nejbližší společnost mámina kreditka .. :o) Ne, že bych neměla vlastní finance, ale večer ani ráno jsem si nestíhala vyměnit peníze a nevím, jestli moje kreditka funguje v zahraničí. Mámina karta je prostě větší jistota :o)

Dlouho jsme se s kámoškou neviděly, takže jsme se po cestě v autě dosti nasmály :o) Měla jsem takovou radost, že mě vytáhli!!

Za necelé dvě hoďky jsme „přistáli“ v Drážďanech, vysadili, pro mě nově poznané lidi, v centru města a my, známý zbytek, jsme jeli k nákupním centrům.

Jako první jsme zašli do DM, protože jsem to vyslovila jako své přání. Máma mi totiž nakázala přivézt její oblíbené aviváže, které se u nás neprodávají :D Kámoška rovnou také nějaké vzala, takže jsme vypadaly, jako pradleny, co se ženou za levným pracím práškem :D

Následně jsme hupsli do potravin, kde „manželé“ udělali rodinný nákup.

Při průchodu Ikeou jsem si všimla zajímavé věci. To, co jsem v Ikea slyšela, nebyla němčina. Ani japonština. Byla jsem to já ! Já buran z čerňáku :D Teda ne, že by mě Ikea tak fascinovala (jenom levné obrazy, které měly za litr a u nás je mají za 3 :o) (100x200)), ale asi jsem přece jenom byla trochu hlučnější O:-) Celkově jsem se tý němčiny nějak moc nenaposlouchala, byli všichni nějaký tichý.

Další hit pro mě byl Big Mac zadarmo ! :D To jsem neviděla. Koupili jsme si každý menu v mekáči a k tomu jsme dostali Big mac zadarmo, který se nám po následném 5ti hodinovém nakupování v Elbe parku moc hodil :o)

Po jídle tedy následovaly nákupy v Elbe parku, kde jsme prošli milion krámků, z kterých jsem si nakonec odnesla nádherně levný dvě krásný trička, dvě barvy na vlasy (růžovou a fialovou), kalhotky .. (:D) a sadu tří gumiček-čelenek.

Nezapomněla jsem samozřejmě na výtečné špéci (kola s pomerančem), a kámoška mi ještě přihodila do košíku sýrové kuličky.

Do centra města už jsme se nedokázali podívat, protože nás neuvěřitelně bolely nohy. Tak jsme to bohužel obrátili směr Praha. Po cestě domů sme se překvapivě zase strašně nasmáli :o)

Nádherný výlet !!

A nejlepší je, že mi dneska přítel kámošky volal, jestli s nima nechci za dva týdny do Berlína :o)))

Tam jsem ještě nebyla, takžeeeeeeeeeeee … :o))

Kde je Patrik ?

Dneska se mi zdál fakt divnej sen.

Byli jsme v nějaký prázdný továrně, kde nebylo vůbec nic, jenom křišťálový lustry na stropě. Strašně hodně jich bylo. A jak sme tam tak procházeli s kámošema (byli jsme na nějakém výletě), tak najednou ten jeden lustr spadnul. A celej se roztřískal na milion kousků a my jenom tak stáli a koukali. Říkali jsme si, tyjo, štěstí, že to na nikoho nespadlo. A v tu chvíli spadnul další. A další. A další. Všechny začali padat a my sme začali utíkat a kličkovat mezi padajícíma lustrama. Strašně jsem se bála, protože ty kousky, co z těch lustrů padali, byli strašně ostrý a já si říkala, že stačí fakt málo, aby se stalo něco hroznýho. V jednu chvíli jsem stála a čekala, jestli na mě něco spadne. Pak jsem se rozeběhla k východu, ale v půlce toho rozeběhnutí jsem se zastavila s tím, že se musím podívat, jak je na tom Patrik. Můj hodně dobrý kámoš ze střední. Ale jak jsem se zastavila a koukla nahoru, zrovna v tom místě na mě letěl lustr. Tak jsem uskočila a byla jsem fakt moc ráda, že jsem se nad sebe podívala. Když jsem se konečně dostala ven, došla jsem k hloučku tak tří lidí a začala jsem jim vyprávět, jaký jsem měla štěstí, že jsem se na tom místě podívala nahoru. Pak jsem si ale uvědomila, že venku jsou jenom tři lidi. Na začátku nás bylo nejmíň dvacet. Tak jsem se zeptala, Kde je Patrik? Ticho. Začala jsem brečet, protože jsem věděla, že tam umřel. Byl to fakt nehorázně hrozný pocit. Furt jsem se ptala, Kde je Patrik, kde je Patrik? Patrik je mrtvej. V tu chvíli jsem myslela, že umřu. Lidi mě začali tahat do auta, že prej musíme rychle odjet, že by se mohlo ještě něco stát. Ale já tam Patrika nemohla nechat, a tak nastala scéna, kdy oni mě tahají, ať jdu s nima, a já chci jít mermomocí hledat Patrika.

Konec, probudila jsem se a fakt jsem z toho neměla dobrý pocit. Tak jsem to musela zapsat, abych si v tom udělala jasno :P