O prázdninách trávím vždy tři týdny v práci, jako záskok za mámu. Nikdy se moc netěším, hlavně tedy kvůli vstávání. Má pracovní doba začíná v 7, což pro mě znamená vstávat nejpozději ve čtvrt na 7 a to je pro spáče, jako jsem já, příšerná povinnost. Ale už týden se mi daří dorazit vždy nejpozději do 7:35 hod. :o) Ono by se asi nic nestalo, i kdybych přišla v 8. To jenom, když je na firmě pan ředitel, to radši chodím včas :o)
Svůj pracovní den dělím na tři části - krize dopolední, krize odpolední a zbytek.
Krize dopolední začíná v 9:00 a končí v 11:30. To si jdu připravovat oběd a lítám k hrnci, aby mi neutekla rýže k sousedům. Od 12 do 12:30 obědvám. Musím jíst hodně pomalu a vychutnávat si každé sousto, abych jedla celou tu půlhodinu.
Krize odpolední přichází ve 13:30 (někdy dříve) a končí ve 14:50. Není zas tak dlouhá, ale krize je to pořádná. Po třetí už je to pohodička, to už se pomalu chystám na odchod v 15:30.
Proč jsou to krize. Je to hlavně tím, že nemám co na práci. V 9:30 přijde pošta, který je v posledních třech dnech zatraceně málo, tu sfouknu asi tak za čtvrt hoďky a konec. Co dál. V 10 přichází jeden z nadřízených, který má kancelář za mými zády. 95% času ze dne má otevřené dveře. Což mě rozčiluje (i když poslední dobou jsem si zvykla a už mi nevadí ani jeho rány do klávesnice, při kterých cinkají skleničky ve vitrínce a jemu běhá hrneček po stole. Někdo by mu mohl říct, že to není psací stroj). Proč že mě to rozčiluje. Já jak totiž v tý svý krizi nemám co dělat, tak vlastně nevydávám žádný zvuky a ruchy a já samozřejmě nechci vypadat jako někdo, kdo se fláká. A tak jednou za čas zašustím papírem, otevřu šuplík, zavřu skříňku, jen tak nadarmo fláknu razítko na prázdný papír, na to ho rovnou zkartuju, ťukám do klávesnice, jako kdybych zapisovala faktury.. no, je tam se mnou sranda :oD Ale když má ten pán zavřené dveře, nebo je na obědě, tak si "užívám" to, že se nemusím ani hnout. To mám pak jenom připraveno něco po ruce, abych, až vyjde z kanceláře, mohla dělat, že něco dělám. :o)
Ale věřte mi, fakt mě to nebaví. Já ráda pracuju. Ten pán mi často dává úkoly, ale tak primitivní, až je mi z toho smutno, že to mám tak rychle za sebou.
To když je tady pan ředitel, to je jiná. To furt něco žádá, 6x za den si nechá přinést kafe, návštěvy za ním chodí, jak kdyby rozdával oběd zadarmo a celkově, je to s ním takový napínavý !
Ale ten pán za mnou je hrozně v pohodě, vždycky mi vypráví nějaký historky a hrozně se tomu směje. Normálně to v mé krizi vítám, ale dnes se rozpovídal zrovna když jsem si přinesla na stůl oběd. To se moc netrefil. Jediná chvilka, na kterou se v práci těším - no a ještě na odchod - už se blíží :o)
Ano, uhodli jste, tento článek píšu ve své odpolední krizi - na papír, aby to vypadalo hodně úředně :o)
A co je nejhorší na celém tom světě ? Že hned naproti oknu je balkón, kde jsem zatím zaregistrovala pána, paní a dítě. Vůbec nechápu, co dělají celé dny doma (!!), ale dost často na ten balkon lezou - hlavně chlápek na cigárko - první dává v 8:15 spolu s kafíčkem, kouká jestli pracuju - to mi samozřejmě dost vadí. Jsem tu jak zvířátko za výlohou. Jasný, když mám fofr, ať se kouknou, jak makám, ale nemám ráda, když koukají v mých krizích :o/ To pak odcházím do kuchyňky k oknu, vystrčím hlavu na sluníčko, když nějaké svítí, zavřu oči a .. rozjímám (rozjímám rozumějte Přemýšlím nad tím, co budu dělat, že dělám).. :o)
Tak pěkný víkend ! :o)
Žádné komentáře:
Okomentovat