Olomoucký 1/2 Maraton

Snad první český závod, který jsem si na trati plně užila! :o) Začalo to totiž tak .. a nebo ne, začnu od úplného začátku.

Bylo asi pondělí, když mi máma oznámila, že v sobotu běžím štafetu v Holomóci (Olomouc). Byla jsem sice před tím asi třikrát běhat, ale jak jsem se přesvědčila na jarním PIMu, závodně už pomalu neuběhnu ani těch blbých 5km. Dá se prostě říct, že jsem zapomněla běhat. Jó kdyby tak přede mnou běžel kyblík z KFC, to by se asi běželo jinak :o)

Navíc jsem zjistila, že v Olomouci budeme přes víkend, když zrovna jede v Milovicích Votvírák, na který jsem se dlouho těšila. Ale co, přece jim netrhnu partu.

V sobotu ráno jsme vyrazily. Závod začínal naštěstí až v 7 večer, takže času na probuzení a rozcvičení dost :o)

Když jsme dorazily k expu, kde jsme si vyzvedávaly startovní balíčky, všechno na mě působilo tak mi-ni-ma-li-sti-cky. To se mi nelíbilo, co když budu při závodu vidět ? Co když se neschovám v davu ? Všichni uviděj jak běžím jak lemra. No co.

Šly jsme se ubytovat do malinkého, ale moc krásného hotelu U Anděla, pak jsme se utíkaly naobědvat, následoval sladký mikro spánek na hotelu, kafíčko a už mohly začít přípravy. Tím myslím, přišpendlit si čísla na trika, nahodit make up, upravit vlasy (být prostě nejkrásnější :oD) a mohlo se jít (ještě jsme teda čekaly na druhou část našich spoluběžců).

Když jsem se odpojila od zbytku, abych se dostala na své stanoviště, začala jsem mít lehčí problém a to ten, že jsem se nemohla zorientovat v mapě. Jdoucí kamsi s mapou před obličejem jak japonský turista, div jsem nenarazila do sloupu, mě oslovila nějaká paní, ať prý jdu s nimi, že jdou také na dvojku. Že se aspoň neztratím sama. Paní sebou měla zřejmě syna, takže jsem věděla, že se ztratit nemůžeme, protože přece chlapi mapám rozumějí že?! :o)

Dorazili jsme na místo a vyčkávali. Atmosféra byla úžasná. Za chvilenku se přihnali Keňani, na paty se jim lepili „ti druzí“ a ne o moc později už se přihnala moje štafeta. Asi dvě minuty předtím jsem se v té dobré náladě rozhodla, že poběžím s foťákem. Byl to výborný nápad!

Startovala jsem nějak do kopce, který jsem díky tomu, že jsem si štelovala ipoda v kalhotách, který mi do mini mikro kapsičky nešel zapnout, vyběhla bez nejmenšího problému. Po té jsem vytáhla foťák a začala fotit. Lidi za sebou, před sebou, kolem sebe, vedle sebe.

Korunku tomu všemu nasadil běžec oděn do čehosi (viz foto), který ke mně po té, co jsem si ho asi třikrát zvěčnila, přiběhl, namáčkl se těsně na mě a koukal KAMSI. Říkám mu „Pěknej vohoz“ a on na mě, tak pěkně lišácky „Dík, ty taky ;o)“, hlasitě se zasmál a odběhl. Smála jsem se tomu ještě asi pět minut. Vlastně jsem se smála všemu. Dost tomu nahrávala skutečnost, že už docela dlouho běžím v kuse, a nemám žádný problém.

Ale to bych taky nebyla já, aby se nějaký nedostavil. Dostavil se na občerstvovačce. Ani nevím, jaký to byl kilometr. Asi třetí. Váhala jsem, jestli zastavit, abych se napila, ale věděla jsem, že když zastavím, tak už to pak nepůjde. A taky že jo. Dala jsem si sice jenom dva loky vody, ale ty ve mně začali tak strašně dovádět, že jsem musela zastavovat, abych je vyprovodila z mého břicha (horem). Nějak to ale nešlo, takže mi bylo fakt hrozně. Následoval zakletý úsek v parku. Viděla jsem ceduli 9km. To už mi zbývá jenom kilometr, to je v pohodě. Běžím, běžím, nemůžu, píchá mě v boku, nemám vzduch. Mezi tolika fanoušky jsem zastavovala. Ptala jsem se lidí (s úsměvem, abych nevypadala, že bych radši umřela, než abych to musela dobíhat), kde je ten cíl, že to není možný, že je tak daleko. Lidi mě povzbuzovali, že Ještě kouseeeeek ! Oukej, věřila jsem jim, běžela ještě kousek, ovšem cíl nikde. A co víc, opět jsem proběhla kolem cedule 9km. Tak buď jsem blázen já, nebo tady není něco v pořádku! :oD

Dobrý, vidím cíl, sice asi po 10 km, ale vidím. Vůbec jsem nechápala, kudy mám běžet do svého cíle, dobrovolníci furt lomcovali rukama, doleva, doprava, tady si sedněte na hlavu, bla bla bla, když v tom jsem konečně viděla svojí další štafetu. Zrychlila jsem, až jsem tomu nemohla uvěřit, že běžím tak rychle. A tak krásně. Jako laňka. Předala jsem štafetu v rychlosti asi 30km/h, přešla do chůze a .. a málem jsem se poblila. Ale totálně. Asi to znáte jak vám to leze do krku. Vypadala jsem tak hrozně, že ke mně přiběhl nějaký dobrovolník,  jestli jsem v pohodě. Jednou jsem říkala, že ne, pak zase že jo. A pak to se mnou cuklo, pán se lekl, uskočil a říká, tady to hoďte, hoďte to sem. Nemohla jsem se poblít před tolika lidmi, tolik očí na mě koukalo. Kdyby tam tak nebyli. Nejhorší bylo, že jsem byla furt na trase a nemohla jsem nikam zalézt, protože to nikudy nešlo. Navíc si pán myslel, že jsem maratonec a prý že, jestli běžím ještě jednou (běželi se dvě kola.) Chudák si myslel, že jsem to vzdala. Přinesl mi vodu a já se královsky odporúčala kamsi. Po deseti minutách mi došlo, že mi nikdo nevzal čip, že jsem nedostala jablko, ani cílový balíček. Jsem prostě úplně špatně. :oD

Nakonec jsem si to všechno sehnala, pěkně jsem zmokla, promrzla, nastydla, ale za ten zážitek mi to stálo. Musím říct, že to byl opravdu nejlepší závod, co jsem kdy běžela :o)))) (v ČR)

(Mimochodem, Olomouc je fakt nádherné město !! Představovala jsem si to hůř, ale to, co tam na mě nakonec čekalo, to byla opravdová krása ! :o))