Women´s Run, Level II.

Tak jsem si zas zaběhala ve Frankfurtu :o) Vlastně bych mohla říct, Tak jsem si zas zaběhala. Neběhala jsem totiž měsíc a půl (od posledního 10ti km závodu), no a předtím určitě taky od posledního závodu.. No prostě to pěkně flákám, což by se mělo změnit, pokud nechci vypadat jak vypasené prasátko.. Jakože tak vypadám O:-)

Závod: Organizátoři nás přitáhli na 5km, ale trať se lehce prodloužila o 400 metrů. A kdo někdy běhal, pochopí, že taková menší prodlužka není nic příjemného. Můj celkový čas je tedy 33:34, což není vůbec pěkné číslo. Ale zase, kdyby trať měla 5km, byl by můj čas něco kolem 30 minut, a to už není zas tak daleko od loňských 29:18, takže vlastně bych měla být spokojená :o) Dobře, jsem spokojená.. :o)
Trať se mi ze začátku běžela celkem dobře, asi tak do chvíle, než jsem se podívala hluboko před sebe a uviděla tu strašně nekonečnou šňůru běžkyň. V tu chvíli mě začaly bolet nohy, nemohla jsem dýchat, měla jsem žízeň..prostě hrůza. Odteď se řídím pravidlem Nedívat se do dály. Ono na tom přece jenom něco bude :o) Snažila jsem se to nějak překonat a myslet na něco pozitivního. Třeba na to, jak prožiju léto, na to, jak se zase sejdeme se školou apod., ale ne, moje hlava chtěla myslet jenom a jenom na momentální chvíli. A tak mi v hlavě běhaly myšlenky typu – Tyjo, to je nekonečný! Panebože, vodu! To není možný, ať už jsem v cíli! No tak rozhodně se teď nemůžu zastavit...nebo můžu ?! Asi spíš ne...Jo zastavím...Néé nemůžu, to by bylo trapný.. No a jak si jednou řeknu že bych mohla zastavit, tak se samozřejmě zastavím :D Naštěstí jsem to vydržela až na třetí kilometr, kde jsem se mohla zastavit díky občerstvovačce a vysněné vodě. Ve zbylých dvou kilometrech jsem se zastavila ještě dvakrát, ale jenom na chvíli :o) Když jsem viděla cíl, snažila jsem se lehce zrychlit, což mi normálně nejde, a tak jsem i pár běžkyň předběhla. Sice jsem si připadala jak na poušti a chvílema mi ten cíl přišel jako fatamorgána, který tam jednou je a jednou není, a jednou je blíž a jednou zase dál, ale nakonec jsem ho dlooouhým krokem proběhla. V cíli mě čekal kromě mámy a Martiny opravdu vynikající meloun a opravdu vynikající hroznové víno (fakt výborný to bylo, strašně šťavnatý :-P) a taky překvapení, že jsem doběhla z nás čtyř třetí, přesto, že všichni ostatní pravidelně běhají :o) Prostě jsem byla rychlejší než ta poslední a to mě hřeje u srdíčka :D

Děkuji Martino za půjčení, já lepší bohužel nemám.. :o)

Město: Frankfurt jako město mě opět nezklamal. V pátek co jsme přijeli navíc Němci hráli mistrovství ve fotbale a tak ve městě panovala suprová atmosféra :o) Připomnělo mi to náš hokej. Akorát tady to fakt všichni přeháněli, všichni byli „oblečení“ do národních barev, nosili paruky, klobouky, dresy, troubili všude kde se dalo, na autech a ze všech oken visely německé vlajky.. No krása, škoda jenom, že jim to vítězství nevyšlo.. :D
Taky mě mrzelo, že jsem hned první den ochraptěla (ze studené koly) a druhý den nemohla mluvit. A to jakože vůbec – musela jsem šeptat. Takže jsem vypadala jako tajný špión :o) A nebo taky jako zloděj :D No a tak jsem nemohla využívat svých naučených frází, ani vět, které mě v různých situacích napadaly. Např. mě napadla věta – Ich brauche noch einmal für meine freunderin. To jsem chtěla ještě jeden koktejl zadarmo pro kamarádku. Vím, že ta věta třeba není úplně dobře, ale myslím, že by mi paní za pultem rozuměla. Určitě by mi za to nedala brčko :D (které jsem dostala, když jsem ukazovala na koktejl a palcem nahoru, jakože chci ještě jeden :D)

No, jinak, šatník jsem si bohužel vybavila už doma, takže ve Frankfurtu jsem už vlastně nic nepotřebovala – jenom v nouzi boty, nebo hodinky, které jsem si vyhlídla v letadle v časopise. Ani jsem nemusela hledat, a hned při vstupu do prvního krámu (NIKE) jsem viděla svojí novou lásku. Zelené kotníčkové NIKE boty! Jsou teda bílé, ale ozdoby jsou zelené. A ta zelená podrážka – no prostě jsem je musela mít! Stály kolem 1000,-, což je velmi přívětivá cena, když u nás stojí přes 2000,- :o) Možná bych ale byla stejně radši, kdyby se na ně vztahovala sleva jako na všechno zboží v krámě, ale tak, Kdo chce víc, nemá nic :o) (krámek totiž rušili, a tak bylo všechno zboží v 50% slevě…teda až na pár bot O:-))

Po dvou dnech jsme odlétaly zpět a mě na letišti opět popadla nechuť letět zpátky do Prahy. Vždyť co v Praze. Koukala jsem zasněně na informační tabuli o letech a četla. Monako, Rio de Janeiro, Miami, a nějaké ty arabské státy. Musí to být krásné letět jinam než do Prahy! Bydlet jinde než v Praze! Potom při frontě do letadla jsem pozorovala dva Indy, a při té příležitosti jsem se rozhodla, že poletím do Indie. Co nejdříve ! :o) No a taky do Turecka, do Egypta, na Keňu, do Izraele, do Ethiopie,...ale úplně nejdřív zase do Německa! :D Přeji krásný let.. .. .. :o)