Staroměstská LOVEPARADE

aneb Díky bohu, že žiju. :o)

Letos jsem se, jako vůbec poprvé, vydala na Rozsvěcení vánočního stromku na Staromáku. Bylo to vlastně díky mámě, která se mě zeptala, jestli tam nechci vzít svýho šestiletýho bratra. Martin se jmenuje. A tak sme se tam s Martínkem vydali.
Značně jsme nestíhali, ale co, nějaká ta malá rezerva tam pořád byla. 

Vystupovali jsme na Můstku, kde mě vážně dostala jedna ženská, která přijela asi nevim odkaď. Vagón plný, otevřeli se dveře a lidi začali vystupovat. Vystoupili tak tři, když v tom se ta žena začala rvát dovnitř, za ruku táhla nějaký dítě a vůbec jí nevadilo, že se všichni snaží vystoupit. To jsem se jenom zastavila a zírala na ní, protože tohle bylo fakt k neuvěření. Všichni jí začali nadávat a tak jsem se samozřejmě s nějakou tou připomínkou taky přidala. Neuvěřitelné.

No nic, máme deset minut na to, aby jsme doběhli na Staromák. A tak jsme samozřejmě běželi. Teda snažili se, mířilo tam hodně lidí. Bylo to jak ve filmu, fakt moc krásný, jak všichni popobíhali, aby stihli to rozsvícení, někteří se jenom tak lehce posouvali. A asi věděli proč. Za chvíli jsme doběhli. Fronta. Fronta v nějaký menší uličce, co vede do Železný ulice. Tam jsme strávili tak 5-10 minut. Konečně jsme se dostali do Železný. Teď jsme se mohli rozhodnout, jestli to vzdáme nebo ne. Nevzdali samozřejmě, začali jsme se hodně pomalinku sunout dopředu. Už jsme ušli nějaký ten metřík, když se to zastavilo a nic se nedělo. Jednou za čas prošel někdo v protisměru, a jednou za hodně dlouhou dobu jsme se posunuli tak o dva kroky dopředu. Samozřejmě jsem byla furt v klidu, takovéhle zvláštní situace se snažím si užívat. Martínek byl kupodivu také v klidu. Atmosféra, i když se zdála být hustá, byla docela v pohodě. Nějací kluci tam začali vyzpěvovat různé fotbalové hymny, nebo alespoň melodie :-D, což dost zjemnilo situaci, akorát sem čekala, kdy mi na hlavu  přilítne nějaká zápalná lahev :-D Celkově tam padaly docela vtipné hlášky, což mi pak i Martínek říkal. Prej: Kluci tam říkali dobrý vtipy :-D 

No, najednou zmatek, někdo vepředu zavelel, aby se všichni posunuli dozadu. Začali se tam všichni tlačit a my, ty vzadějc, jsme se na sebe jenom klátili. My chceme ale dopředuuuuuu. Nějaká hysterická žena tam začala řvát, že je tam kočárek a že dozadu nemůže. Trošku jí zklidnili přiopilí mladíci, kteří tam drželi pozitivní náladu. Najednou se ulice rozdělila jakoby na dva pruhy a ten jeden pruh celej odcházel z náměstí. Po téhle vlně lidí se to konečně uvolnilo a my se posunuli o hóóódně velký kus dopředu. Začalo svítat na lepší zítřek :o) Jenže ouha, začalo to nejhorší.

Přišla ta největší tlačenice, kdy sem myslela že umřu. Měla jsem totiž celou tu dobu (už nejmíň 40 minut) v náručí Martínka, který už taky není nejlehčí. Jinak bych to přežila asi v pohodě, ale takhle. V jednu chvíli se tam totiž totálně nedalo hnout a mě Martínek padal. I když v podstatě neměl jak spadnout, byli jsme na sebe tak namáčklý, že jsem ho, dá se říct, ani nedržela, držel ho dav kolem mně. Ale totálně mě z něj bolely záda a ruce a za krkem. V tu chvíli jsem si řekla: To už nevydržím. Začala jsem se docela bát, že propadnu nějaký panice, protože jsem věděla, že nemůžu dozadu, nemůžu dopředu, nemůžu doleva, doprava, nemůžu nikam, nemůžu položit Martínka, protože už bych ho nedokázala zvednout. Vzpomněla jsem si právě na tu letní tragédii na Loveparade v Německu. Naštěstí my jsme byli na vzduchu. V tu chvíli jsem chtěla zavřít oči a probudit se úplně jinde. Už jsem si představovala jak zvedám Martínka nad hlavu a posílám ho po davu dopředu :-D Najednou se naštěstí začal dav rozvírat, cestu si razili policajti a za pár minut už se to zas začalo posouvat. Do deseti minut jsme byli na náměstí. Taková úleva. Připadala sem si, jak když nás bůhví odkaď někdo nezachránil a všichni očekávají náš příchod. :-D

Na náměstí už to nebylo zas tak hrozný, aspoň už jsem nemusela tahat Martínka. Vystáli jsme si tak čtvrthodinovou frontu na párek v rohlíku, porozhlídli se po stáncích, vyfotili si stromeček a jeli zase domů, protože nám byla zima. Jó, to nebylo teplíčko, jako v davu :o)

Dlouho očekávané vystoupení MUSE !

Jenom bych chtěla informovat čtenáře, co četli minulý článek, že nakonec to slavnostní promítání bylo samozřejmě v neděli :o) No nevadí, četla jsem, že Jude přijede i příští rok :o) (což mu nevěřím!)

Jinak jsem se dnes ráno vrátila z Rock for People, na který jsem jela jenom kvůli MUSE (mimochodem jsem si je nechala "vytetovat" do dekoltu, a všichni mi to neuvěřitelně chválili :o)) Musim říct, že vystoupení naprostá bomba !

Do hlediště jsem se začala řadit radši už hodinu a čtvrt předem (ještě tam dohrávala Juliette Lewis), abych byla samořejmě co nejblíž. Nakonec mi to docela vyšlo, ale stejně jsem chtěla být ještě blíž :o)

Po asi půl hodinovém skandování diváků, kteří už netrpělivě na Muse čekali, se kapela konečně ukázala na pódiu. Viděla jsem kytaristu, na kterého jsem měla nejlepší výhled. Za ním si sedl někdo ke klávesám a já myslela, že je to zpěvák Matthew Bellamy, proto jsem rychle vytáhla foťák a snažila se udělat pár fotek. Na to začala hrát skladba Uprising, která mě hned dostala do varu :-P Strašně jsem si to užívala a snažila se vyhledávat zpěváka schovaného za klávesami.. Aha, to není zpěvák. Zpěvák stál úplně vlevo na pódiu, a já na něj totálně neviděla ! Tak todle mě opravdu naštvalo. Abych na něj viděla, musela jsem stát na špičkách a hódně natahovat krk. To ale není dost možné, když do toho chcete ještě poskakovat do rytmu.

Ještě před začátkem vystoupení jsem se tam bavila s cizí holkou, co stála vedle mně, jestli se se mnou náhodou nechce cpát dopředu, aby jsme lépe viděly. Říkala něco o tom, že by chtěla, ale nakonec se na to nedostalo. Takže až když jsme zjistily jak blbě na tom jsme, začli jsme se rvát, alespoň v té řadě kde jsme byly, blíže zpěvákovi. Jenže všichni si svá místa pečlivě hlídali a nikdo za žádnou cenu nechtěl nikoho pouštět. Dostaly jsme se někam, kde jsme totálně zapadly a neviděly vůbec nic.. Tak jsme se zase vracely zpátky a přišli tak o půlku písničky :o) Nakonec jsem většinu času pozorovala zpěváka na velké televizi, kterou jsem málem očima snědla :oD

Písničky hráli snad úplně všechny, co jsem si přála, aby hráli - Uprising, Resistance, New Born, MK Ultra, Time is running out (obzvláště vydařená), Plug in Baby, Hysteria, Undisclosed Desires,.. (hodně mě také dostala Supermassive Black Hole).

Nejlepší bylo, že když poprvé odcházeli, a lehce to vypadalo, že to skončí, říkala jsem si.. Přece to nemůže takhle skončit, vždyť nehráli Plug in Baby ! To musejí hrát ! A tak se Muse vrátili a zahráli mi Plug in Baby :o) Opravdu vydařená písnička.

Celkově koncert byl prostě super, Matthew zpíval jak z cédečka, žádný chyby na hlase, žádný komolení slov nebo melodie apod., občas i nechával zpívat jenom fanoušky (Time is running out), no prostě úžasné. Těším se až přijedou znova !!

Také bych neměla zapomenout vychválit celý festival. Bylo tam neuvěřitelně moc stánků (hlavně s jídlem), atrakcí, super ceny (levné pití), super byl stánek Prima Cool, kde ste se dokonce mohly zastavit na televizní dýchánek (v noci se z toho stala pořádná diskotéka :o)) Záchodů bylo miliony a tak se ani netvořili dlouhé fronty. Byla jsem opravdu příjemně překvapená, a příští rok tam budu asi už od začátku :o)

Jak jsem se vydala za Jude Lawem !

Myslím, že dnes jsem zažila vrchol své spontánnosti..

Bylo to včera, kdy mi máma na chatě oznámila, že na filmovém festivalu v Karlových Varech bude Jude Law - herec mého srdce. Nejprve jsem tomu nemohla věřit a možná se mi i na chvíli tím šokem zastavilo srdce, ale pak jsem se dozvěděla, že ten festival začal už v pátek (asi) a tak mi nezbývalo nic jiného než smutnit.

Dnes jsem přijela domů, a šla zkouknout jak to tedy doopravdy je. No a co jsem neviděla. Jude Law má přijet dneska ! Dneska ve 21.30 ! Bylo asi půl sedmé, když jsem se rozhodla, že tam pojedu. Nejdřív jsem ale zkusila vyhledat všechny podrobnosti okolo festivalu, abych náhodou nevynechala nějaký detail a po doražení do Varů to nemusela hned obracet :o) Bylo sedm a já si hledala spojení. Aha, bus, který bych teoreticky stíhala (kdyby jel z Černého mostu) jede v 19.30 a jede tam 2 hodiny a čtvrt. Hmm, to nic moc, očekávaný příchod Juda (Judeho ? Jak to zkomolit... :D) bych nestihla. Znova jsem se koukala na stránky festivalu a dočetla jsem se, že se koná nějaký slavnostní večírek spojený s večerním promítáním. Tak todle bych ale stíhala. Ještě chvíli jsem hledala všechny informace, až jsem z toho začala lovit šaty ve skříni.

Tydle né, tydle taky né, ááh, ty by šly.. Nechci přehánět, ale nejmíň 20 minut jsem ladila šperky. Šaty jsou totiž do zlata a čirou, ale ÚPLNĚ ČIROU náhodou jsem nenašla doma ani jeden zlatý přívěsek, nebo náhrdelník na krk. Přitom jsme jich měly dost, kde jako teď jsou ? Po deseti minutách jsem našla v koupelně v jedné opuštěné krabičce jeden malý shrbený náhrdelníček.. Ale byl to ten pravý ! Todle byla třešínka na mém outfitu. (To nechci říkat, že jsem ještě začala plašit s kabelkou - má totiž stříbrný řetízek a to já přeci nechci :o) Dobře dořeknu to, řetízek jsem narvala dovnitř a kabelku pro jistotu do baťohu - na festivalu jsou k dispozici úschovny :o) ) Tak..sebrala jsem saky paky a vyrazila na metro. Samozřejmě mi jedno ujelo před nosem. Sedím na zastávce a čekám na další. Kouknu na hodiny - 20:20. Aha, za 10 minut mi jede bus. Na busu budu nejmíň za 20 minut a to ještě nepočítám čekání na to další metro :o) Dobře, věděla jsem na milion procent, že bus nestihnu, ale stejně jsem jela. Uklidňovala jsem se - třeba bude mít zrovna dvacet minut zpoždění :o) No, neměl samozřejmě. Ptala jsem se paní na informacích, jestli ještě něco jede, prý ne, tak jsem pro jistotu ještě volala na 1188, kde mi řekly to samé, prý jede až vlak někdy v půl 12. Tak to by jsme ale nechtěli žé.. :o) No nic, koupila jsem si pití a jela zpátky. V tom mi to došlo !

Když mě odpoledne vezl strejda z chaty, říkal něco o slavnostním uzavření. A tak si říkám, jestli to není náhodou to, na co se já jak blbec táhla teď :o) Možná ne, možná jo, kdo ví, každopádně kdyby jo, neumím si ani představit, co bych dělala, kdybych jak carevna vyšla na nádraží ve Varech a pak zjistila že se nic slavnostního nekoná :D Myslím, že bych to obrátila rovnou zpátky. Achjo, Sáro Sáro... :D Každopádně na to slavnostní uzavření se s radostí dostavím, a možná si i rezervuji lístek na autobus :o) Tedy pokud tam bude ještě Jude, jakože určitě ne :(

Což mě docela mrzí, že ho asi neuvidím, ale uklidňuje mě zítřejší koncert MUSE na Rock for People, na který se zítra potáhnu do Hradce Králové :o) Očekávám zítra své první upadnutí do kóómatu. MUSE jsou pro mě zkrátka The best, a já ještě teď nemůžu věřit tomu, že je zítra uvidím a uslyším na živo ! Kdyby nebylo půl jedenácté, asi bych si tu pořádně, jak správná hysterická fanynka, zapištěla ;D Tak doufám, že mi třeba neujede autobus O:-)

Women´s Run, Level II.

Tak jsem si zas zaběhala ve Frankfurtu :o) Vlastně bych mohla říct, Tak jsem si zas zaběhala. Neběhala jsem totiž měsíc a půl (od posledního 10ti km závodu), no a předtím určitě taky od posledního závodu.. No prostě to pěkně flákám, což by se mělo změnit, pokud nechci vypadat jak vypasené prasátko.. Jakože tak vypadám O:-)

Závod: Organizátoři nás přitáhli na 5km, ale trať se lehce prodloužila o 400 metrů. A kdo někdy běhal, pochopí, že taková menší prodlužka není nic příjemného. Můj celkový čas je tedy 33:34, což není vůbec pěkné číslo. Ale zase, kdyby trať měla 5km, byl by můj čas něco kolem 30 minut, a to už není zas tak daleko od loňských 29:18, takže vlastně bych měla být spokojená :o) Dobře, jsem spokojená.. :o)
Trať se mi ze začátku běžela celkem dobře, asi tak do chvíle, než jsem se podívala hluboko před sebe a uviděla tu strašně nekonečnou šňůru běžkyň. V tu chvíli mě začaly bolet nohy, nemohla jsem dýchat, měla jsem žízeň..prostě hrůza. Odteď se řídím pravidlem Nedívat se do dály. Ono na tom přece jenom něco bude :o) Snažila jsem se to nějak překonat a myslet na něco pozitivního. Třeba na to, jak prožiju léto, na to, jak se zase sejdeme se školou apod., ale ne, moje hlava chtěla myslet jenom a jenom na momentální chvíli. A tak mi v hlavě běhaly myšlenky typu – Tyjo, to je nekonečný! Panebože, vodu! To není možný, ať už jsem v cíli! No tak rozhodně se teď nemůžu zastavit...nebo můžu ?! Asi spíš ne...Jo zastavím...Néé nemůžu, to by bylo trapný.. No a jak si jednou řeknu že bych mohla zastavit, tak se samozřejmě zastavím :D Naštěstí jsem to vydržela až na třetí kilometr, kde jsem se mohla zastavit díky občerstvovačce a vysněné vodě. Ve zbylých dvou kilometrech jsem se zastavila ještě dvakrát, ale jenom na chvíli :o) Když jsem viděla cíl, snažila jsem se lehce zrychlit, což mi normálně nejde, a tak jsem i pár běžkyň předběhla. Sice jsem si připadala jak na poušti a chvílema mi ten cíl přišel jako fatamorgána, který tam jednou je a jednou není, a jednou je blíž a jednou zase dál, ale nakonec jsem ho dlooouhým krokem proběhla. V cíli mě čekal kromě mámy a Martiny opravdu vynikající meloun a opravdu vynikající hroznové víno (fakt výborný to bylo, strašně šťavnatý :-P) a taky překvapení, že jsem doběhla z nás čtyř třetí, přesto, že všichni ostatní pravidelně běhají :o) Prostě jsem byla rychlejší než ta poslední a to mě hřeje u srdíčka :D

Děkuji Martino za půjčení, já lepší bohužel nemám.. :o)

Město: Frankfurt jako město mě opět nezklamal. V pátek co jsme přijeli navíc Němci hráli mistrovství ve fotbale a tak ve městě panovala suprová atmosféra :o) Připomnělo mi to náš hokej. Akorát tady to fakt všichni přeháněli, všichni byli „oblečení“ do národních barev, nosili paruky, klobouky, dresy, troubili všude kde se dalo, na autech a ze všech oken visely německé vlajky.. No krása, škoda jenom, že jim to vítězství nevyšlo.. :D
Taky mě mrzelo, že jsem hned první den ochraptěla (ze studené koly) a druhý den nemohla mluvit. A to jakože vůbec – musela jsem šeptat. Takže jsem vypadala jako tajný špión :o) A nebo taky jako zloděj :D No a tak jsem nemohla využívat svých naučených frází, ani vět, které mě v různých situacích napadaly. Např. mě napadla věta – Ich brauche noch einmal für meine freunderin. To jsem chtěla ještě jeden koktejl zadarmo pro kamarádku. Vím, že ta věta třeba není úplně dobře, ale myslím, že by mi paní za pultem rozuměla. Určitě by mi za to nedala brčko :D (které jsem dostala, když jsem ukazovala na koktejl a palcem nahoru, jakože chci ještě jeden :D)

No, jinak, šatník jsem si bohužel vybavila už doma, takže ve Frankfurtu jsem už vlastně nic nepotřebovala – jenom v nouzi boty, nebo hodinky, které jsem si vyhlídla v letadle v časopise. Ani jsem nemusela hledat, a hned při vstupu do prvního krámu (NIKE) jsem viděla svojí novou lásku. Zelené kotníčkové NIKE boty! Jsou teda bílé, ale ozdoby jsou zelené. A ta zelená podrážka – no prostě jsem je musela mít! Stály kolem 1000,-, což je velmi přívětivá cena, když u nás stojí přes 2000,- :o) Možná bych ale byla stejně radši, kdyby se na ně vztahovala sleva jako na všechno zboží v krámě, ale tak, Kdo chce víc, nemá nic :o) (krámek totiž rušili, a tak bylo všechno zboží v 50% slevě…teda až na pár bot O:-))

Po dvou dnech jsme odlétaly zpět a mě na letišti opět popadla nechuť letět zpátky do Prahy. Vždyť co v Praze. Koukala jsem zasněně na informační tabuli o letech a četla. Monako, Rio de Janeiro, Miami, a nějaké ty arabské státy. Musí to být krásné letět jinam než do Prahy! Bydlet jinde než v Praze! Potom při frontě do letadla jsem pozorovala dva Indy, a při té příležitosti jsem se rozhodla, že poletím do Indie. Co nejdříve ! :o) No a taky do Turecka, do Egypta, na Keňu, do Izraele, do Ethiopie,...ale úplně nejdřív zase do Německa! :D Přeji krásný let.. .. .. :o)

Svatý týden, Maturita :o)

Můj svaťák se nesl v duchu....ducha.. :D Začnu teda od začátku :-P

V sobotu 15.5. jedou rodiče na chatu zasadit kytky. Jela jsem s nima s tím, že na chatě zůstanu a budu se tam učit. Ovšem zaskočila mně tam neobvyklá zima a tak jsem se rozhodla volit variantu č. 2 - ŘEDITELŮV BYT. Mámin ředitel bydlí v Brně, ale když má v Praze nějaké zařizování, bydlí v bytě naproti své firmě (mám to blízko domu, kdyby něco, a ve firmě mámu, kdyby opět něco :o)) Dovezli mně teda do bytu a odjeli. Byt byl krásný, moderní....DVOUPATROVÝ. Nesnáším nad hlavou druhé PRÁZDNÉ patro. No, co se dá dělat, šla jsem se tam podívat. Vzala jsem si peřinu a polštář a donesla si to dolu na gauč k televizi, protože jsem věděla, že nahoře rozhodně spát nebudu. (Rozhodně bych slyšela jak někdo dupe po schodech a sápe se za mnou. I když to uslyším i dole, ale dole je televize a otevřené okno, z kterého bych mohla hned vyskočit :o)) Celé odpoledne i večer jsem se učila, byla jsem ráda, že jsem sama, v prázdném bytě jsem si připadala tak dospělá - jako bych už byla ve vlastním :) Nastala tma. Samozřejmě jsem okamžitě znervóznila a nemohla jsem se soustředit na učení, tak jsem zapla televizi. Spát jsem šla myslím kolem 11, nechala jsem si puštěný hokej RUSKO-NĚKDO (záznam) a schovala se pod peřinu tak, že mi koukal jenom nos :o) Najednou jsem otevřela oči a bylo ráno :o) Noc proběhla v pohodě. Došla jsem zhasnout světlo v kuchyni, které jsem měla pro jistotu rozsvícené a mohla jsem pokračovat v učení. Nastal další večer.

V televizi běžela Pojišťovna štěstí, ja seděla na křesle, kde, když jsem zvedla hlavu, viděla jsem na to patro nade mnou (začínalo od 3/4 pokoje), měla jsem zhaslá světla, zatrhávala jsem si důležité věci v Dějinách kultůry a najednou jsem si uvědomila, že jsem úplně v klidu a že se nebojím. V tom to samozřejmě přišlo - začala jsem se bát. Ale jenom lehce. Když jsem šla spát, nemohla jsem ani zdaleka usnout, v TV běžely nějaké koňské závody a já se cítila plná energie. Už jsem ale nechtěla vylejzat. Asi po hodině jsem usla. V noci jsem se ale probudila a u televize někdo stál. Něco jsem mu říkala, nevím přesně co, ale končilo to tím, že ta televize hrozně svítí. Začala jsem šmátrat po ovladači, zmačkla nějaké tlačítko a zas lehla. V té mini nano sekundě mi to došlo - komu že to říkám a co tady dělá ? Němám tu být náhodou sama ? V té chvíli už tam ta osoba s velkýma vystrašenýma očima nebyla. Dobře, dejme tomu, že se mi to jenom zdálo. Ještě nejmíň hodinu jsem marně držela oči násilím u sebe, nemohla jsem strachem usnout. Ach, konečně ráno. Co to bylo v noci ? Chci okamžitě pryč !!

V 10 přecházím k mámě do práce, odpoledne si jdu za doprovodu babičky (která ve firmě pracuje také) zabalit a odnést věci a nazdar, už tě nechci vidět Byte ! :-D Další večer jsem již klidně usínala doma, měla jsem pocit bezpečí, že tady už mi nic nehrozí. OMYL. V noci opět a opět ten samý scénář - otevřu oči, vidím ty samé oči, postavu stojící u mé postele, zavřu oči, otevřu a postava nikde. Druhý den jsem byla od rána lehce nervózní z mé zapeklité situace. Ale snažila jsem se učit. Chvilku před obědem jsem se šla podívat do svého pokoje na mobil a při té příležitosti jsem se podívala do klece, na svojí andulku Ferdu. Ležel tam mrtvý. Ach ne, zrovna teď ! Mé myšlenky byly všude, jen ne u učení. Musela jsem myslet na Ferdíčka (šla jsem s ním i k veterináři na diagnózu - prý to byl žaludek, no, byl už hodně starý), na ducha, na to jestli to je všechno náhoda..

Večer usínám s maximálně otevřeným oknem a rozsvícenou lampičkou. Nepřišel :o) Od té doby spím vždy při světýlku, protože duch přišel do bytu poprvé, až když jsem měla zhasnuto.

To byl takový strašidelný příběh z mého svaťáku.. Jinak jsem se naučila docela dobře, i když jsem šla k maturitě s jedním nenaučeným předmětem. Prostě jsem to nestihla. Multimédia - kecy o kompech. Nedá se to ani číst, natož učit. Šla jsem tam s tím, že si to bohužel dodělám až v září, hlavně abych dala zbytek. Nakonec mám z počítačů dvojku, ani nevím jak jsem to dokázala :o) Češtinu mám bohužel za tři - jediné tři otázky jsem si z ČJ nepřečetla a jednu si samozřejmě vytáhla :o) Naštěstí to byl Romantismus, u kterého základy zná snad každý. Bohužel jsem se nemohla ponořit do odpovědí hlouběji. Hlavně nechápu, že mám za tři, když mám 1 ze slohu. Že bych to řekla na 4 ?? Nevěřim !! :-D
Dějiny kultury - Renesance - nádhera. Akorát mi dali za 3 asi za to, že jsem nevěděla nic o renesančním divadle (až na to, že hráli Shakespeara) a žádné české představitele. Základy společenských věd, tam patří psychologie, filosofie a sociologie, tam jsem si naštěstí vytáhla psychologii trhu, která se dá dobře okecat :o) A dostala jsem za 2. Děkuju bohu, že jsem si nevytáhla např. GENETIKU ! Děkuju ! :-D
Celkově jsem na výběr otázek měla obrovské štěstí, které určitě zařídil můj speciální prstýnek pro štěstí a 2 růžence :o) :-D
To dopoledne jsem spolykala 8 prášků na uklidnění, ale stejně jsem se před ZSV, jakožto před posledním a zároveň nejtěžším předmětem dost klepala. No, hlavně že to dobře dopadlo a že se tam nemusím v září vracet ! :o)

Jóó a - z praktický mam 1 :o))

6. května..

Poslední dramatický týden ve škole skončil. Všechno, co mě poslední dobou hodně stresovalo, jako např. "Musíte tu písemku z matiky napsat na 4, nebo se propadnete až do Japonska", "Musíte mít tu písemku napsanou na 3, nebo vás nepustím k maturitě" (řečeno ke třídě, jako k celku, bez ohledu na to, komu vychází jednička, jako například třeba mně :o)) a "Musíte být na všech mých hodinách tento týden, nebo vás budu v pátek samostatně zkoušet!", je za mnou :o) Už žádné výhružky !

Matiku jsem dala za 4, češtinu za 2, na hodiny občanky a psychologie jsem chodila a ještě ke všemu mám maturitní sloh za jedna :o) A to jsem z něj při odevzdávání neměla vůbec hezký pocit :o)
Z portfólia k maturitě mám dvojku, k praktické jsem si nevylosovala nic těžkého (katalog pro lego + banner + leták), jsem objednaná ke kadeřníkovi a ještě navíc se mi vrátil můj oblíbený hlídač do Glóbusu. No není to super ? :o)

Tak teď už jen doběhnout na Kubánské náměstí pro portfólio číslo 2, okopírovat dvoje vysvědčení, nechat si poslat a vypálit si náš školní film, vyplnit přihlášku na Vyšší odbornou a hurá to všechno poslat do Písku :o)

Už aby ta maturita byla za mnou, vleče se to nehorázným tempem. Ještě 18 dní ! Hrůza !! ;D

Mějte se pěkně :o)

Otázka dne:

Bylo první slovo medvěd (MEDvěd) nebo med ?!?