Kluk z metra

Když jsem jela nedávno metrem domů, přistoupil do vagónu kluk. Normálně jsem si ho prohlídla, tak, jako si prohlídnu každýho, kdo nastoupí. Kluk kolem + - 18 let, pár puberťáckejch beďarů, levný boty, oblečení v podobnym stylu, výraz né moc oblíbeného žáka. Obyčejnej kluk.. Sednul si na protější řadu sedaček, asi tak o 3 sedačky na stranu ode mně.

Když se metro rozjelo, sklonila jsem zase hlavu a přemýšlela. Koukala jsem upřeně do nikam a počítala minuty, kdy už budu doma. Nekonečná cesta. Když jsem se "vzbudila", zjistila jsem že koukám jakoby na JEHO boty. Znáte to. Jenom jsem zvedla oči a podívala se na něj. Koukal na mně. Krásný oči. Krásnej pohled. Smutnej.. Po chvíli se podíval dolů a pak zas na mně. Konečně jsem uhla pohledem. Nešlo se odtrhnout. Jeho oči jakoby naznačovaly smutek z mýho smutku. Jakoby říkaly - nebuď smutná, nebo budem taky..

Pár dalších zastávek jsem opět koukala znuděně (smutně?) do nikam a pokaždý, když jsem se koukla na něj, dělal to co já. Vždycky čekal, až se na něj podívám. Když jsme se střetli, většinou jsem to byla já, kdo první sklonil hlavu. On hned po mě, vnímala jsem ho periferně. Koukla jsem se zas na něj. On na mě. Já dolů, on dolů.. Za chvíli jsem se nemohla koukat jinam než na něj. Najednou to byl někdo jinej. Né ten outsider, co nastoupil.

Když se přiblížila konečná, neboli poslední jízda tunelem, a všichni se začali "balit", periferně jsem viděla, že se na mně dívá čím dál častějc. Čekal na poslední pohled. Já taky. Ale když víte, že někdo čeká až se na něj podíváte, tak to najednou prostě nejde. Koukla jsem se zrovna, když byl otočenej.. Pak už jsem to nezvládla. A je mi to líto. Chtěla bych ty oči ještě někdy vidět.

Druhý den jsem se snažila jet metrem ve stejný čas. Povedlo se mi to. Ale kluk tam nebyl. Jak jinak. Metro je nevyzpytatelný, byla by hodně velká náhoda, kdyby jsme nastoupili stejně... Tak snad někdy příště....a nebo radši ne ?