We Run Prague, potřetí

Tak pomeranč jsem tedy nedostala. Aneb! Moje prosba nebyla vyslyšena. Což znamená, že žádný požadavky a stížnosti sem psát nemusím, protože se je nikdo nedozví. :oD

We Run Prague potřetí a já, jako správná hodnotitelka tohoto závodu, nemůžu přece u zápiskování chybět. Takže!

Letos jsem se klasicky nepřipravovala. Jak jinak. Na přípravy mě asi neužije. Za to jsem ale byla daleko akčnější než v předchozích letech. Už 7.5.2013 mě chytlo cvičení. Takové to Domááácí cvičenííí. Znáte to :oD Youtube, činky, trocha místa v pokoji. V prvních dnech mi to moc šlo a moc mě to bavilo. Cvičila jsem, jezdila jsem na kole, neměla ani moc chuti k jídlu, takže jsem se nepřejídala někde u pana Mek Donalda. No zkrátka a dobře, za prvních 10 dní jsem zhubla přibližně deset kilo. Možná 12. Ani nevím.  Každopádně moje váha ukazovala 48,5 kg. No neber to. Tak jsem v tom pokračovala, s tím, že, juchůůů budu nejhubenější. Jenže za pár dní se to zase všechno vrátilo do normálu a moje váha se opět vrátila na svých milovaných 56 kilo. A s tím už nehnu. Tak jsem samozřejmě na cvičení i na všechno to okolo zanevřela a už se tolik nesnažila. Teda bavilo mě to stále, ale už se nic nedělo, když jsem třeba jeden den vynechala :o) (no a poslední asi tři týdny nedělám vůbec nic :oD až na školu, takže.. mudrcing :o))

Závod se blížil a mozek mi říkal něco ve smyslu.. Měla by sis jít zaběhat, aby sis připomněla, co to vůbec je, ten běh.  Takže jo, nedávno jsem si šla na půl hodiny zaběhat. Ke hřbitovu a zpátky. Ale asi jsem vykročila špatnou nohou nebo co, každopádně, málem jsem nedoběhla. Ale co, závody jsou vždycky lepčí přece, žejo :o)

Minulý rok, čas 59 minut, taky jsem se nijak nesnažila. Ale. Nebyla náhodou trošku jiná trasa?

Nikdy takový blbůstky, jako je třeba mapa, nestuduji. Na co, že jo. Prostě poběžím za davem, on mě nějak povede. Záchody většinou nepoužívám a ty navíc taky poznám z pěkné dálky :o) Tentokrát jsem se ale na mapu podívala. Bylo mi to ale trošku k ničemu, když jsem nevěděla, kudy vedla ta minulá trasa. Teda mohla bych trochu zahloubat, ale to už se mi zas tak nechtělo. :o)

Nejhorší je vyběhnout. Aspoň pro mě. Jak neběhám, tak, když vyběhnu, nevím, co s nohama. Levá se mi plete přes pravou, pravá přes někoho jinýho, do toho se mi tam vzadu houpe zadek a ještě se mi pletou sluchátka.

Letošní výběh byl trošku lepší. Za prvé, jsme se s mámou před závodem trošku rozběhaly. Opravdu trošku. A za druhé, hrála jsem si s mobilem. Vyfotila jsem se v koridoru a chtěla to hodit na facebook, aby všichni viděli, kde právě jsem, žejo, to je moc důležitý :o) Jenže mi nějak nefungoval internet. Tak tam tak různě všechno mačkám, zkouším. Pak jsem si šla zapnout aplikaci Nike+ s tím, že už běžíme. Jenže to byl jenom takový malý posun k bráně, ale dál jsme stáli. Tak jsem zase zkoušela ten internet, pak zase Nike+, pak zase internet. No. Proběhli jsme bránou a mě zatím nic nefungovalo, hudba mi neběžela, nic. Tak jsem mobil vypla, s tím že ho restartuju a ono všechno pošlape. Běželo se mi úžasně. Jak jsem čekala na ten blbej mobil (normálně ho mám ale nejradši na světě :*), tak jsem ani nevnímala, že běžím. Nebo vnímala? Bylo úplný ticho. Jenom ten dupot byl slyšet. Všichni běželi v jednom rytmu, připadala jsem si jak voják v armádě. Bylo to super! Ani se mi nechtěla zapínat hudba. Co ale nebylo super, byl obrovskej zadek přede mnou. Máma mi kvůli tomu utekla, já už se nikam nedostala, protože přede mnou furt někdo překážel a barikádoval mě. Vrchol všeho byl, když jsem zakopla o kužel. Myslela jsem, že vzteky nakopnu ten zadek přede mnou, který se stále ještě nikam nepohnul. Co on udělal s tim kuželem? Přeskočil ho? Nebo proč jsem o něj zakopla zrovna já. Byla jsem naštvaná, ale chtěla jsem se držet v klidu. Tak jsem se držela. Nastartoval se mobil. Internet fungoval. Seslala jsem fotku na FB, přečetla si povzbuzující SMS od svého milého, zapnula Nike+ a zapnula hudbu. To vše pomalu na kilometru a půl.

Ani tam mě nepřestaly obtěžovat obří zadky, který se sunuly pomalu k cíli. Měla jsem chuť je všechny nakopat. Ještě ty jejich motta. Nechci sedět doma na gauči, Pomalu, ale přece, apod. No já měla nervy, jako dlouho ne. Tak strašně mě zdržovaly. Lidi byli neohleduplní, zastavovali si, jak chtěli. Bylo jim úplně jedno, že za nima se o ně někdo přerazí. To samý, když přebíhali doleva, nebo doprava.. To byly nervy, že tohle prostě nemohlo dopadnout dobře :oD

1:07. No co bys chtěla, dámo. Za všechno ale můžou ty zadky, který patří úplně dozadu a přitom se cpou dopředu. „Dopředu, dopředu, když si stoupnu dopředu, tak budu dřív v cíli.“ Ježiš. Příště jdu dopředu já, a budu brzdit já je!

Nic jinýho za to asi nemohlo, protože na trase jsem měla super pocit, běželo se mi fakt dobře. Teda jasné, co jsem se podruhé do 4 kilometrů zastavila, věděla jsem, že je konec. Že od teď už to bude čistej indián. Nejlepší rytmus jsem si naladila pár set metrů před občerstvovačkou č. 1, tam jsem se musela napít. No a pak už to zas naladit nešlo. Až poslední dva kilometry jsem fakt makala, protože jsem věděla, že mám fakt špatný čas. No co. Tričko pěkný, všechno pěkný.

Ahoj :oD

Zdravíčko po roce :o)

Není tomu dlouho, co sem napsala poslední zápis. Vlastně je tomu něco málo přes 365 dní :oD asi v polovině tý 365ky jsem si řekla, že napíšu, až uběhnu druhý ročník We run Prague. Ach, zase bych psala Nike run Prague. Neni to jedno ? Důležitý je slovo Run a Prague. Čili. Paprička zabalená do masa. Čili běžecký závod v Prahe.

Cíl byl jasný. Vlastně ne. Tři cíle byly jasný. První. Zaběhnout pod hodinu. Druhý. Zaběhnout to v pohodě, neboli netrápit se na trase. A třetí. Předběhnout mámu. Všechny tři se mi vydařily.

S tou hodinkou. Při přihlašování se píše do kolonky Odhadovaný čas, váš odhadovaný čas (:oD). Hodila jsem tam 01:01, s tím, že Haha. Minulý rok jsem to měla za 01:17. Ale co bych si nefandila. Asi za měsíc, nebo kdy, se běžel jeden pražský závod. Nebo co to bylo ? Ani nevím. Bylo to vůbec v Praze? Každopádně 10 km to bylo. A já to zaběhla. Ee za. 01:01 ? Je to možný ? Asi ne, ale stalo se to :oD Tudííž jsem tenhle závod prostě musela dát stejně, nebo líp.

A tak běžím běžím, žádný problém. Dokonce jsem zrychlovala, protože jsem cejtila, že Já na to mám. Minulý rok jsem nikam nechvátala, bylo mi to jedno. Teď jsem cítila, že zrychlit můžu, tak jsem to prostě udělala. Přidala jsem do kroku a říkala si u toho, Já skoro lííítáám ! Hláška z Evropy 2 z minulýho roku. Kdo zná, ten se má :oD A tak jsem letěla Prahou. První světelná cedule, 5 km, 36 minut. 36 ? Jakože třicet šest, slovy ? Okažitě jsem si odečetla 4 a půl minuty, ve kterých jsem proběhla startem, ale číslo bylo furt velký. Přidala jsem do letu ještě víc a přímo se řítila. Řítila se vzduchem. Časem jsem zase zpomalila, abych to JAKOŽE nepřeháněla. Zrychlila jsem až poslední kilometr a půl do konce a poslední kilometr jsem svištěla totálně. Tušila jsem, že v cíli vrhnu. Ale nevrhla díky bohu. Teda chtěla jsem, ale stud mi nedal :oD Představila jsem si, jak zvracím krev lidem na nohy a rázem mě ta chuť přešla :oD Chuť vrhat. A krev je jen takový slovní obrat. Cílem jsem probíhala 01:04:něco a nejvíc jsem se modlila, aby to na tu podhodinu stačilo. Stačilo ? Stačilo :o) 00:59:01. Není to krásný ? Je to totálně krásný. Být o 2 vteřiny rychlejší, tak je to totálně nejkrásnější. Ale kdo chce víc, nemá nic, takže já rozhodně víc nechci. Nechám si to na příští rok a můj cíl zníííííí: 00:56:56 :o) Na míň si zatím netroufám :oD Nic se nemá přehánět. Teď chci trénovat na Velkou Kunratickou. Už jsem měla asi 4 tréninky, který jsem netrénovala. A zrovna dneska je tréninkové volno, to je ale smůůůůůůůůůůla :oD

Jinak tedy závod velmi povedený a trať nádherná a super lehká. A příště ! Dámy a pánové. Chci v cíli pomeranč. Jasné? Děkuji za pochopení. S úctou. Vaše Sarah.

Asi jsem jiná, aneb Nike Run Prague z toho lepšího pohledu !

Určitě jsem jedna z posledních pisatelů, kteří ještě nepsali o Nike run Prague, nebo We Run Prague, ani nevím, jak se to nazývá správně. To asi proto, že jsem nemusela být mezi prvními, mezi těmi originálními, co si jako první postěžují.

Kdo by nevěděl, tak tento závod měl trať dlouhou 10km a běžel se centrem Prahy. Přihlášeno bylo něco málo přes 6 600 běžců a předpověď počasí byla ideální.. na válení se u vody. Ne však na běhání, to je jasné. Kdejakému běžci nedělá sluníčko, čistě modré nebe a teploty přes 30°C, dobře.

Já se ale těšila. Mám prostě ráda teplo, a i když vím, že běhat se v tom zrovna ideálně nedá, měla jsem takový pocit, že zrovna mě se poběží dobře. Radši se potím až za ušima a zdechám žízní, než když mi do obličeje naráží hnusný vítr, fouká mi do uší a musím skákat přes kaluže.

Závod začínal ve 14:00h. Atmosféra před během byla úžasná. Koukala jsem, kolik normálních a hezkých (:oD) lidí se odhodlalo dneska běžet. Připadala jsem si skoro, jako kdybych všechny znala a s každým se mohla pozdravit.

S pár známými jsme se potkali a za chvíli už jsme mohli vyběhnout.

Slyšela jsem start, který odstartoval Tomáš Hanák, ale ještě dobré dvě minuty se nic nedělo. Po chvíli jsme se naštěstí rozeběhli. Nemohla jsem se dočkat!

Tak, a jsme za bránou, s mámou máváme do kamery a už si můžeme všímat jenom sebe a svých kroků. Máma, která se mě chtěla držet, aby běžela pomalu, mi utekla asi po půl minutě. No co, její problém, nechce běžet se mnou pomalu, tak ať si běží. Ona bude mít problémy! Říkala jsem si, ale ne, že bych jí to přála samozřejmě, taková nejsem :o)

Při každém závodě samozřejmě běžím rychleji, než jsem zvyklá. Jakože já zvyklá nejsem, protože netrénuji, že :oD Každopádně vím, že běžím rychleji, než bych měla. Tentokrát jsem to neudělala. Běželi jsme v davu, jako na každém závodě ze začátku. Držela jsem se v lajně a nikam jsem nechvátala. Asi třikrát jsem někoho předběhla, ale zase zpomalila za dalším zadkem. Běžela jsem i tak pomalu, až mi to bylo trapný. Ale co, musím šetřit síly, závod bude těžký. A tak běžím, běžím a je mi krásně, až se tomu musím smát.

První moje zastávka byla po třetím kilometru. Po vyběhnutí kopečku. Sice jsem jednu Mnichovskou desítku uběhla bez zastavení, ale tentokrát jsem si říkala, že se budu šetřit. Tak jsem přešla do chůze, ale po chvíli zas vyběhla, protože jsem viděla, jak někdo ze stavby stříká hadicí vodu na běžce. Všichni jásali a myslím, že i tleskali. Smočili jsme se a běželi. Byl to krásný pocit.

Další krize dorazila na Staromáku, ten jsem si jen tak prošla. :oD Ale abych to uvedla na pravou míru. Já bych normálně asi nezastavovala. Ale lákal mě dav kolem mě. Lidi normálně chodili! Většinou, když běžím třeba na PIMu, přijde mi, že já jsem nejpomalejší, že mají všichni natrénováno a nikdo nejde. Ale tady? Tady jsem už od začátku kolem sebe vídala chodící osoby, převážně ženy, ale ani kluci se neopozdili s chůzí. Takže jsem měla ten pocit, že když se zastavím, nebudu výjimečná. Jde hodně lidí!

Za pátým kilometrem čekala ..občerstvovačka..? No, jenom voda. Které byl nedostatek. Koukám, u stolu nával, jak na nějaké autogramiádě, všichni drželi kelímky a čekali, až jim někdo naleje vodu z hadice. Dost dlouho jsem tam hledala nějaký kelímek. Nakonec jsem si vzala nějaký použitý, no co, aspoň něco. Čekám na svojí dávku a hele ! Dostala jsem třetinu kelímku ! Moc se tedy nepředali.. Každopádně po vypití těch třech loků jsem byla jak znovuzrozená!

Každý si stěžuje, že pomalu nic nedostal, ale já za ty tři loky byla ráda. Běžela jsem dál.

Na Václaváku se mě nějaký kluk ptal, jestli nechci chvíli táhnout, lidi povzbuzovali, u Mánesa nám paní kolemjdoucí nabízely vodu. Bylo to krásný.

A už se vracíme po nábřeží do cíle. Furt jsem byla plná sil, jenom plíce mi nějak nefungovaly. Celou cestu :o( Docela mě to štve, kdyby mě nezlobily, mohlo to být všechno daleko lepší! Na nábřeží další sprcha, dva běžci se koupali ve Vltavě a já se nemohla dočkat cíle.

Blížím se, blížím a co nevidím! Cíl! Sice nezrychluji, protože to mi nejde, ale sem celá natěšená, až se zastavím a napiju!

K mému zděšení to bylo teprve 9km. Mám před sebou ještě jeden! To už nedám! Nebudu lhát, ale ten kilometr jsem spíš prošla. Všichni totiž šli. Lidi nemohli. Když už někdo běžel, tak tak šestkou, spíš jsme se všichni sunuli. Pěkný pohled.

Konečně jsem v cíli. Dostávám vodu do kelímku, né moc, ale aspoň něco. Bylo mi řečeno, že voda je ještě ve „Žlutejch“, ale po dlouhém hledání jsem to vzdala a šla se napít ke korytu – jo, asi paní myslela toto, ale to je jenom užitková voda, čekala jsem pitnou. Ale mě to nevadí, aspoň něčeho se mi dostane.

Čas? 1:17.07.7 – samé sedmičky, krása. Je to hodně špatný čas, ale pro lepší jsem hold neměla podmínky :o)

Co se mi líbilo nejvíc? Na každém závodě se běží chvíli v davu a potom se dav rozplyne do malých skupinek. Tady se dav nerozplynul. Vlastně jsem furt běžela v hadovi. Furt někdo za mnou, někdo přede mnou, koho jsem se mohla držet. A to nejlepší, byli se mnou stále i kluci. Mladý, starší, drželi se se mnou vzadu, přecházeli do chůze, měli stejně hrozný čas jako já! Bylo nás prostě dosti dost, kdo jsme neměli tak rychlé nohy.

Ano, mohl být v cíli meloun, jablko nebo banán, voda i víc místa na svalení se na zem, ale mě se tenhle závod moc líbil. A trasa byla nejhezčí, co jsem kdy v Praze běžela! Kolem Vltavy? Úžasné. Doufám, že se z toho nějak Nike vykroutí a udělá i další ročník. S trošku lepší organizací samozřejmě :o)

Já se tam přihlásila stejně jenom proto, že jsem si mohla dát vlastní číslo a motto na triko. Tím myslím nalákali hodně běžců. Škoda, kdyby to měli zabalit.

Bylo to super!

Pracovní nasazení !

Příjemný dech budete mít po rozžvýkání zrnka kávy nebo kmínu, radí Lunární kalendář na pondělí. Naštěstí je pátek a já tuhle specialitu zkoušet nemusím. Dneska mám jen omezit tučná jídla. Dobrá, možná mi raději podejte ten kmín.

O prázdninách trávím vždy tři týdny v práci, jako záskok za mámu. Nikdy se moc netěším, hlavně tedy kvůli vstávání. Má pracovní doba začíná v 7, což pro mě znamená vstávat nejpozději ve čtvrt na 7 a to je pro spáče, jako jsem já, příšerná povinnost. Ale už týden se mi daří dorazit vždy nejpozději do 7:35 hod. :o) Ono by se asi nic nestalo, i kdybych přišla v 8. To jenom, když je na firmě pan ředitel, to radši chodím včas :o)

Svůj pracovní den dělím na tři části - krize dopolední, krize odpolední a zbytek.

Krize dopolední začíná v 9:00 a končí v 11:30. To si jdu připravovat oběd a lítám k hrnci, aby mi neutekla rýže k sousedům. Od 12 do 12:30 obědvám. Musím jíst hodně pomalu a vychutnávat si každé sousto, abych jedla celou tu půlhodinu.

Krize odpolední přichází ve 13:30 (někdy dříve) a končí ve 14:50. Není zas tak dlouhá, ale krize je to pořádná. Po třetí už je to pohodička, to už se pomalu chystám na odchod v 15:30.

Proč jsou to krize. Je to hlavně tím, že nemám co na práci. V 9:30 přijde pošta, který je v posledních třech dnech zatraceně málo, tu sfouknu asi tak za čtvrt hoďky a konec. Co dál. V 10 přichází jeden z nadřízených, který má kancelář za mými zády. 95% času ze dne má otevřené dveře. Což mě rozčiluje (i když poslední dobou jsem si zvykla a už mi nevadí ani jeho rány do klávesnice, při kterých cinkají skleničky ve vitrínce a jemu běhá hrneček po stole. Někdo by mu mohl říct, že to není psací stroj). Proč že mě to rozčiluje. Já jak totiž v tý svý krizi nemám co dělat, tak vlastně nevydávám žádný zvuky a ruchy a já samozřejmě nechci vypadat jako někdo, kdo se fláká. A tak jednou za čas zašustím papírem, otevřu šuplík, zavřu skříňku, jen tak nadarmo fláknu razítko na prázdný papír, na to ho rovnou zkartuju, ťukám do klávesnice, jako kdybych zapisovala faktury.. no, je tam se mnou sranda :oD Ale když má ten pán zavřené dveře, nebo je na obědě, tak si "užívám" to, že se nemusím ani hnout. To mám pak jenom připraveno něco po ruce, abych, až vyjde z kanceláře, mohla dělat, že něco dělám. :o)

Ale věřte mi, fakt mě to nebaví. Já ráda pracuju. Ten pán mi často dává úkoly, ale tak primitivní, až je mi z toho smutno, že to mám tak rychle za sebou.

To když je tady pan ředitel, to je jiná. To furt něco žádá, 6x za den si nechá přinést kafe, návštěvy za ním chodí, jak kdyby rozdával oběd zadarmo a celkově, je to s ním takový napínavý !

Ale ten pán za mnou je hrozně v pohodě, vždycky mi vypráví nějaký historky a hrozně se tomu směje. Normálně to v mé krizi vítám, ale dnes se rozpovídal zrovna když jsem si přinesla na stůl oběd. To se moc netrefil. Jediná chvilka, na kterou se v práci těším - no a ještě na odchod - už se blíží :o)
Ano, uhodli jste, tento článek píšu ve své odpolední krizi - na papír, aby to vypadalo hodně úředně :o)

A co je nejhorší na celém tom světě ? Že hned naproti oknu je balkón, kde jsem zatím zaregistrovala pána, paní a dítě. Vůbec nechápu, co dělají celé dny doma (!!), ale dost často na ten balkon lezou - hlavně chlápek na cigárko - první dává v 8:15 spolu s kafíčkem, kouká jestli pracuju - to mi samozřejmě dost vadí. Jsem tu jak zvířátko za výlohou. Jasný, když mám fofr, ať se kouknou, jak makám, ale nemám ráda, když koukají v mých krizích :o/ To pak odcházím do kuchyňky k oknu, vystrčím hlavu na sluníčko, když nějaké svítí, zavřu oči a .. rozjímám (rozjímám rozumějte Přemýšlím nad tím, co budu dělat, že dělám).. :o)

Tak pěkný víkend ! :o)

ROCK FOR PEOPLE, který ani po čtyřech dnech ještě neodešel

Nejlepší začátek prázdnin, který jsem si mohla přát. Vlastně snad ani v životě sem si nemohla přát nic lepšího .. :oD

Na letošní rokáč jsem jela hlavně kvůli SUM 41. Po dlouhém hloubání a doumání jsem totiž zjistila, že to je moje nej nej kapela. Ale protože jsem usoudila, že na festivalu jich bude víc takových, co by stály za hřích (asi 2 :oD, ale různě poskládaný), rozhodla jsem se jet na celej. Na celý čtyři dny.

S kámoškou Katkou a kámošem Tomášem, který nás vezl, jsme vyrazili v sobotu ve čtyři. Cestou jsme se stavili v Lidlu pro rum a kolu. A jedno víno na dnešní večer. :oD Mě začalo hrabat už v autě. To bylo hlavně tím, že jsem se fakt nemohla dočkat! Ale cesta utekla rychle a krásně a my dorazili na parkoviště.

Jsme na místě. Po té, co jsem dostala svůj VIP lístek, jsme se chtěli ubytovat ve stanovém městečku, ale fronta na něj měla asi tak kilometr. Tak jsme nechali věci v autě a šli si prohlídnout areál festivalu. Abych pravdu řekla, vůbec nevím, co jsme tam dělali. Každopádně po chvíli šel Tomáš natáčet nějaký koncert, tak jsme se s Katkou vydaly stát frontu na stan. Vzali jsme si víno a fronta celkem rychle utekla. Za chvíli už se objevil Tomáš a my stavěli stan. Teda, já jenom přičumovala, protože jsem ho nikdy nestavěla a hlavně už jsem měla nějakou tu deci, tak jsem se spíš jenom smála. Katka nemohla moc pít, protože si měla brát v 11 večer poslední prášek antibiotik. Ale abych si zase moc nekřivdila, přivazovala jsem tyčky. (!!) :oD

Co si pamatuju dál, je jenom pití vína u stanu. Ve zbytku mám nehorázný okno, ale z ranního vyprávění Katky, se mnou musela být asi pěkná sranda. ( Už víííím, pařili jsme na Žlutýho psa !!!)

Nedělní ráno jsme neuvěřitelně prosmály. Každé slovo nám přišlo vtipné. Až jsme nakazily naše německý sousedy, kteří začali napodobovat moje zvuky – musím říct, že někdy ze mě vylezou fakt skřeky. Nebo taky vřískoty, když vidím nějaký opravdu velký hmyz.

Kolem desátý jsem si smíchala rum s colou a Katka si otevřela víno. Chvíli jsme popíjely, a když se nám zdálo, že jsme tak akorát, vyrazily jsme pařit.

První koncert, co si pamatuju, byla Debbi. Do chmurného počasí to pravé sluníčko na stage. Po té jsme přešly na trochu hardcorové Title Fight, kteří mě totálně odrovnali. Nemohla jsem z nich odejít, a úplně v klidu jsem si nechala ujít Sto Zvířat, na který jsem chtěla nakouknout. No, prej to byla pěkná nuda. :oD

Následovala pauzička, tak jsme si šli s Katkou udělat „tetování“, mezi tím samozřejmě padlo móóc víneček, a pak jsme utíkali na UDG. Už jsme teda bohužel nebyly sami, seznámily jsme se s nějakýma dvouma klukama. Byly teda v pohodě, ale já se nechtěla seznamovat, ale pařit žejo !

Na UDG jsem se najednou dostala do nějakýho kotle mezi pankáče. Házela jsem tam s nima strašný pogo. :oD Co mě ale udivilo, bylo, jak byli strašně ohleduplný. Furt jsme do sebe strašně vráželi, ale oni se pokaždé ptali, jestli jsem v pohodě. Když jsem mírně letěla k zemi, tak mě zvedali. To vypadám tak křehce ? :oD Ó bože, víc takových fajnových kluků.

Samozřejmě bych to nebyla já abych se do jednoho z nich nezamilovala :oD Kluk z mých snů, a najednou stojí přede mnou.. No zkuste odolat :oD Naštěstí jsme se s tou partou viděli i druhý den, a dokonce i ten poslední. To už ale můj „pankáč“ byl někde zabitej a já kalila s těma dalšíma :/ Ale bylo to fakt nejlepší !

No, abych se vrátila ke stejdžím. UDG tedy strašnej odvaz, potom něco málo z Tomáše Kluse, po té naše Stanová stage a dopití ranního ruma.

SUM 41 ! Hrnu se dopředu jak nejlíp umím !! Tomáš, jako mé ochranné křídlo mě doprovází dopředu.  Chtěla jsem si je samozřejmě fotit, ale za chvíli mi Tomáš mobil zabavil, protože asi věděl, že budu zase jančit jak na ródeu, a že mobil by jistě nepřežil (už na UDG se mi rozlítal v bahně). Byla jsem na něj silně naštvaná, ale za chvíli to opadlo. Deryck vstupuje na podium! Málem jsem omdlela. Rozjeli to peckou Reason to believe a já se při zpěvu rozbrečela, jak kdyby mi umřel králíček. Nějaká holka přede mnou se na mě tak lítostivě usmívala, když se otáčela. Proč se otáčela?? Dopředu koukej!! :oD Každopádně užila jsem si to, jak nejvíc jsem mohla, skákala jsem do davu před sebou a klouzala po bahně. Koncert jak má být. Díky SUM 41, byli jste nejlepšííí ! A pecka nakonec, Still Waiting, nikdy nezapomenu :o))

Co si pak pamatuju, hledala jsem „svého pankáče“ a jeho tlupu, ale nenašla jsem. Byla jsem docela zklamaná (měli jsme se sejít v kotli na SUM 41) a tak jsem se šla s takovou nijakou náladou podívat na Paramore, co že na tom všichni vidí. Nic moc jsem na tom teda neviděla, tak jsem zase šla. Poslední co jsme viděli (myslím), byli Nightwork. Mám sice ráda ty věci, na které se dá dělat fakt bordel, ale co, tohle byla sranda. Těšila jsem se hlavně na Tepláková souprava, kule dej si doprava ! A to jsem si užila mega !! :o))

Pondělí začalo nejlíp. Měla jsem motýli v břiše, když jsem si vzpomněla na pankáče. Opět jsme si hodily rumík, tentokráte se Shockem (kolu jsem si zapomněla v Tomášově autě, který ráno odjel) a chtěla jsem co nejdříve vyrazit „do ulic“! No, den měl asi tak stejné dění jako ten minulý, takže opět naprostá bomba, největší rozjetá nálada. Akorát Katka se mi vždycky někam ztratila s tím svým. No co, budu si hledat svoje! A tak hledám, hledám, nenacházím, a ejhle ! Pankáč. Ooo s přítelkyní. Pěkné. Díky. Díky za zkažený zbytek dne a za to, že si neužiju Wohnouty, protože se musím jít někam daleko opít. Ale co, užila jsem si to i tak. From Our Hands, Zoči Voči, My chemical Romance, Asian Dub Foundation. To bylo na programu. Nic jsem neviděla celý, ale vím, že šou to byla bezvadná. Pár kámošů se našlo i tenhle den, ale včerejšek nic nenahradí.

V úterý jsem poznala kapelu Jimmy Eat World, Vypsanou Fixu (moc jsem je neznala, fakt), Charlie Straight a Digitalism.

Digitalism hrála jako poslední kapela vůbec a musím říct, že celej Rokáč se najednou proměnil na Czechtek. Né dobře, tak drsný to nebylo, ale najednou všichni trsali jak někde na diskotéce (včetně mě samozřejmě) a to se na rokáči jen tak nevidí (i když se to dalo vidět na Pendulum, chvíli předtím :oD). Bylo to drsný, ale maximálně jsme si to užili! Hlavně jsem byla s těma lidma, ke kterým patřil pankáč, a který jsem celý večer hledala, abych si na ně vzala nějaký kontakt. Hledala jsem je od 6. Od 6 do půlnoci, málem jsem vybouchla!! :oD Ale všechno dobře dopadlo, poslední večer jsem šla spát ve 4 ráno a v půl 9 už jsem byla čilá zabalit stan a vyrazit!

Po třech dnech se mi udělalo konečně dobře (kocoviny nemívám, umím se před spaním dostatečně napít vody, ale poslední večer jsme toho móóc smíchali, tak mi to v břichu nedělalo moc dobře). Teď už konečně můžu zase jíst, a snad i pít :oD Naše jídlo na čtyři dny bylo – chleba s paštikou. Mňamky mňam, ať žije Rock for People :o)))

(ještě musím pochválit kapelu Rattle Bucket, která hrála před vchodem RfP, výborná!! :o) )

Olomoucký 1/2 Maraton

Snad první český závod, který jsem si na trati plně užila! :o) Začalo to totiž tak .. a nebo ne, začnu od úplného začátku.

Bylo asi pondělí, když mi máma oznámila, že v sobotu běžím štafetu v Holomóci (Olomouc). Byla jsem sice před tím asi třikrát běhat, ale jak jsem se přesvědčila na jarním PIMu, závodně už pomalu neuběhnu ani těch blbých 5km. Dá se prostě říct, že jsem zapomněla běhat. Jó kdyby tak přede mnou běžel kyblík z KFC, to by se asi běželo jinak :o)

Navíc jsem zjistila, že v Olomouci budeme přes víkend, když zrovna jede v Milovicích Votvírák, na který jsem se dlouho těšila. Ale co, přece jim netrhnu partu.

V sobotu ráno jsme vyrazily. Závod začínal naštěstí až v 7 večer, takže času na probuzení a rozcvičení dost :o)

Když jsme dorazily k expu, kde jsme si vyzvedávaly startovní balíčky, všechno na mě působilo tak mi-ni-ma-li-sti-cky. To se mi nelíbilo, co když budu při závodu vidět ? Co když se neschovám v davu ? Všichni uviděj jak běžím jak lemra. No co.

Šly jsme se ubytovat do malinkého, ale moc krásného hotelu U Anděla, pak jsme se utíkaly naobědvat, následoval sladký mikro spánek na hotelu, kafíčko a už mohly začít přípravy. Tím myslím, přišpendlit si čísla na trika, nahodit make up, upravit vlasy (být prostě nejkrásnější :oD) a mohlo se jít (ještě jsme teda čekaly na druhou část našich spoluběžců).

Když jsem se odpojila od zbytku, abych se dostala na své stanoviště, začala jsem mít lehčí problém a to ten, že jsem se nemohla zorientovat v mapě. Jdoucí kamsi s mapou před obličejem jak japonský turista, div jsem nenarazila do sloupu, mě oslovila nějaká paní, ať prý jdu s nimi, že jdou také na dvojku. Že se aspoň neztratím sama. Paní sebou měla zřejmě syna, takže jsem věděla, že se ztratit nemůžeme, protože přece chlapi mapám rozumějí že?! :o)

Dorazili jsme na místo a vyčkávali. Atmosféra byla úžasná. Za chvilenku se přihnali Keňani, na paty se jim lepili „ti druzí“ a ne o moc později už se přihnala moje štafeta. Asi dvě minuty předtím jsem se v té dobré náladě rozhodla, že poběžím s foťákem. Byl to výborný nápad!

Startovala jsem nějak do kopce, který jsem díky tomu, že jsem si štelovala ipoda v kalhotách, který mi do mini mikro kapsičky nešel zapnout, vyběhla bez nejmenšího problému. Po té jsem vytáhla foťák a začala fotit. Lidi za sebou, před sebou, kolem sebe, vedle sebe.

Korunku tomu všemu nasadil běžec oděn do čehosi (viz foto), který ke mně po té, co jsem si ho asi třikrát zvěčnila, přiběhl, namáčkl se těsně na mě a koukal KAMSI. Říkám mu „Pěknej vohoz“ a on na mě, tak pěkně lišácky „Dík, ty taky ;o)“, hlasitě se zasmál a odběhl. Smála jsem se tomu ještě asi pět minut. Vlastně jsem se smála všemu. Dost tomu nahrávala skutečnost, že už docela dlouho běžím v kuse, a nemám žádný problém.

Ale to bych taky nebyla já, aby se nějaký nedostavil. Dostavil se na občerstvovačce. Ani nevím, jaký to byl kilometr. Asi třetí. Váhala jsem, jestli zastavit, abych se napila, ale věděla jsem, že když zastavím, tak už to pak nepůjde. A taky že jo. Dala jsem si sice jenom dva loky vody, ale ty ve mně začali tak strašně dovádět, že jsem musela zastavovat, abych je vyprovodila z mého břicha (horem). Nějak to ale nešlo, takže mi bylo fakt hrozně. Následoval zakletý úsek v parku. Viděla jsem ceduli 9km. To už mi zbývá jenom kilometr, to je v pohodě. Běžím, běžím, nemůžu, píchá mě v boku, nemám vzduch. Mezi tolika fanoušky jsem zastavovala. Ptala jsem se lidí (s úsměvem, abych nevypadala, že bych radši umřela, než abych to musela dobíhat), kde je ten cíl, že to není možný, že je tak daleko. Lidi mě povzbuzovali, že Ještě kouseeeeek ! Oukej, věřila jsem jim, běžela ještě kousek, ovšem cíl nikde. A co víc, opět jsem proběhla kolem cedule 9km. Tak buď jsem blázen já, nebo tady není něco v pořádku! :oD

Dobrý, vidím cíl, sice asi po 10 km, ale vidím. Vůbec jsem nechápala, kudy mám běžet do svého cíle, dobrovolníci furt lomcovali rukama, doleva, doprava, tady si sedněte na hlavu, bla bla bla, když v tom jsem konečně viděla svojí další štafetu. Zrychlila jsem, až jsem tomu nemohla uvěřit, že běžím tak rychle. A tak krásně. Jako laňka. Předala jsem štafetu v rychlosti asi 30km/h, přešla do chůze a .. a málem jsem se poblila. Ale totálně. Asi to znáte jak vám to leze do krku. Vypadala jsem tak hrozně, že ke mně přiběhl nějaký dobrovolník,  jestli jsem v pohodě. Jednou jsem říkala, že ne, pak zase že jo. A pak to se mnou cuklo, pán se lekl, uskočil a říká, tady to hoďte, hoďte to sem. Nemohla jsem se poblít před tolika lidmi, tolik očí na mě koukalo. Kdyby tam tak nebyli. Nejhorší bylo, že jsem byla furt na trase a nemohla jsem nikam zalézt, protože to nikudy nešlo. Navíc si pán myslel, že jsem maratonec a prý že, jestli běžím ještě jednou (běželi se dvě kola.) Chudák si myslel, že jsem to vzdala. Přinesl mi vodu a já se královsky odporúčala kamsi. Po deseti minutách mi došlo, že mi nikdo nevzal čip, že jsem nedostala jablko, ani cílový balíček. Jsem prostě úplně špatně. :oD

Nakonec jsem si to všechno sehnala, pěkně jsem zmokla, promrzla, nastydla, ale za ten zážitek mi to stálo. Musím říct, že to byl opravdu nejlepší závod, co jsem kdy běžela :o)))) (v ČR)

(Mimochodem, Olomouc je fakt nádherné město !! Představovala jsem si to hůř, ale to, co tam na mě nakonec čekalo, to byla opravdová krása ! :o))

Výlet do Berlína

aneb, zapomněla jsem se o tom zmínit :oD Už pár lidí se mě na to zeptalo (pár tajných čtenářů mýho blogu :oD), tak jsem si říkala, že bych mohla něco málo zapsat.

Výlet do Německa (nebo do jiné země), ať už na celý den, nebo na víkend, je pro mě vždycky jako sen. Jsem úplně jinde, v zemi kde mi nerozumí, v zemi, kde je všechno jiné a lidé žijí jinak. Jen je škoda, že takový výlet se vždycky lehce prodraží. Stačí platit cestu a už by se mi utrácelo se špatným svědomím.

Proto jsem ráda, že i tentokrát mě vzali kámoš s kámoškou jako doprovod, kde náklady na benzín jdou mimo mě :o)

Úkol před výletem zněl jasně - vyber hotel. Oni dva se zrovna stěhovali, takže mezi nošením krabic by asi těžko zvládali vybírat hotel. Mě to samozřejmě nevadilo, byla jsem ráda, že můžu vybrat něco podle sebe. I když byla jsem z toho trochu nervózní, přece jenom, já chtěla něco levnýho, tak akorát jenom na přespání, ale bála jsem se, že oni budou chtít nějakej 5ti hvězdičkovej hotel, se saunou a bazénem. :oD

Nakonec jsem vybrala asi 3*, ale na fotkách vypadal strašně krásně. Navíc byl nehorázně levný i se snídaní (teď už nevim kolik to stálo, ale vím, že jsem tomu nemohla věřit :oD).

V sobotu dopoledne jsem dorazili do hotelu, kde jsem excelovala svou větou Wir haben rezervation (rezervation je úplně mimo :oDD), ale po pár minutách už jsem dorazili do malinkého roztomilého pokoje pro tři. Moc extra místa tam nebylo, ale jak říkám, je to jenom na přespání.
Odložili jsme si překážející věci a vyrazili jsme do města. Nejdříve tedy na nákupy :o) Moc jsem si toho nepořídila, ale to co jsem si pořídila, bylo moc krásné :o)) Zase jsme prošli všechny krámky, co jsme potkali a večer se ještě stavovali v potravinách + mekáč a podobné hrůzy :oD Na večerní lenošení jsme si koupili Cool Up - musím ho zmínit, protože to je naprosto výborný nápoj ! Alkoholický modrý drink. Ten jsme vyžbluňkli a vyčerpáním zemřeli .. tedy, usli.

Ještě musím zmínit "nepořádek" kolem hotelu. Vraceli jsme se domů, šli jsme kolem parkoviště a najednou.. Hele tamhleta stopařka, se divim, že tam ještě stojí, když má tak krátkou sukni. .. Hele a tamdle za ní je další. A tamhle další ! A další a další a další ! Normálně šlapky po celý délce silnice, kam jsme dohlédli. To jsme se tedy pobavili :oD Všichni styl ala Lady Gaga, vysoký bílý kozačky na 20cm jehlovým podpatku. To jsme nežrali, nevím proč, ale strašně jsme se jim smáli, přišlo nám to tak vtipný, že jsme se s nima šli málem vyfotit :oD Okamžitě jsem dostala sprchu, že co jsem to vybrala za hotel, v jaký čtvrti ! Ale byla to sranda :o)

Druhý den jsme měli na programu památky. Po vydatné a obrovské (opravdu obrovské) snídani, kde jsme si udělali i housky sebou na svačinu (ano, koukali na nás všichni opravdu hrozně :oD), jsme vystartovali. Neminuli jsme samozřejmě Spolkový sněm, Braniborskou bránu, nádherný Berliner Dom, Vítězný sloup, prokličkovali jsme mezi kvádry, které představují Památník holokaustu a málem se vyšplhali na Televizní věž (kdyby neměla zavřeno (neděle)). Prostě krása, ještě jsme prošli pár suvenýr shopů a jelo se. :o)

Tak co je na programu příště ? Dost možná to budě běh kolem Königssee, a určitě to bude v říjnu půlmaraton v Mnichově :o) Snad se tam dostanu i v létě na výlet :o)