Určitě jsem jedna z posledních pisatelů, kteří ještě nepsali o Nike run Prague, nebo We Run Prague, ani nevím, jak se to nazývá správně. To asi proto, že jsem nemusela být mezi prvními, mezi těmi originálními, co si jako první postěžují.
Kdo by nevěděl, tak tento závod měl trať dlouhou 10km a běžel se centrem Prahy. Přihlášeno bylo něco málo přes 6 600 běžců a předpověď počasí byla ideální.. na válení se u vody. Ne však na běhání, to je jasné. Kdejakému běžci nedělá sluníčko, čistě modré nebe a teploty přes 30°C, dobře.
Já se ale těšila. Mám prostě ráda teplo, a i když vím, že běhat se v tom zrovna ideálně nedá, měla jsem takový pocit, že zrovna mě se poběží dobře. Radši se potím až za ušima a zdechám žízní, než když mi do obličeje naráží hnusný vítr, fouká mi do uší a musím skákat přes kaluže.
Závod začínal ve 14:00h. Atmosféra před během byla úžasná. Koukala jsem, kolik normálních a hezkých (:oD) lidí se odhodlalo dneska běžet. Připadala jsem si skoro, jako kdybych všechny znala a s každým se mohla pozdravit.
S pár známými jsme se potkali a za chvíli už jsme mohli vyběhnout.
Slyšela jsem start, který odstartoval Tomáš Hanák, ale ještě dobré dvě minuty se nic nedělo. Po chvíli jsme se naštěstí rozeběhli. Nemohla jsem se dočkat!
Tak, a jsme za bránou, s mámou máváme do kamery a už si můžeme všímat jenom sebe a svých kroků. Máma, která se mě chtěla držet, aby běžela pomalu, mi utekla asi po půl minutě. No co, její problém, nechce běžet se mnou pomalu, tak ať si běží. Ona bude mít problémy! Říkala jsem si, ale ne, že bych jí to přála samozřejmě, taková nejsem :o)
Při každém závodě samozřejmě běžím rychleji, než jsem zvyklá. Jakože já zvyklá nejsem, protože netrénuji, že :oD Každopádně vím, že běžím rychleji, než bych měla. Tentokrát jsem to neudělala. Běželi jsme v davu, jako na každém závodě ze začátku. Držela jsem se v lajně a nikam jsem nechvátala. Asi třikrát jsem někoho předběhla, ale zase zpomalila za dalším zadkem. Běžela jsem i tak pomalu, až mi to bylo trapný. Ale co, musím šetřit síly, závod bude těžký. A tak běžím, běžím a je mi krásně, až se tomu musím smát.
První moje zastávka byla po třetím kilometru. Po vyběhnutí kopečku. Sice jsem jednu Mnichovskou desítku uběhla bez zastavení, ale tentokrát jsem si říkala, že se budu šetřit. Tak jsem přešla do chůze, ale po chvíli zas vyběhla, protože jsem viděla, jak někdo ze stavby stříká hadicí vodu na běžce. Všichni jásali a myslím, že i tleskali. Smočili jsme se a běželi. Byl to krásný pocit.
Další krize dorazila na Staromáku, ten jsem si jen tak prošla. :oD Ale abych to uvedla na pravou míru. Já bych normálně asi nezastavovala. Ale lákal mě dav kolem mě. Lidi normálně chodili! Většinou, když běžím třeba na PIMu, přijde mi, že já jsem nejpomalejší, že mají všichni natrénováno a nikdo nejde. Ale tady? Tady jsem už od začátku kolem sebe vídala chodící osoby, převážně ženy, ale ani kluci se neopozdili s chůzí. Takže jsem měla ten pocit, že když se zastavím, nebudu výjimečná. Jde hodně lidí!
Za pátým kilometrem čekala ..občerstvovačka..? No, jenom voda. Které byl nedostatek. Koukám, u stolu nával, jak na nějaké autogramiádě, všichni drželi kelímky a čekali, až jim někdo naleje vodu z hadice. Dost dlouho jsem tam hledala nějaký kelímek. Nakonec jsem si vzala nějaký použitý, no co, aspoň něco. Čekám na svojí dávku a hele ! Dostala jsem třetinu kelímku ! Moc se tedy nepředali.. Každopádně po vypití těch třech loků jsem byla jak znovuzrozená!
Každý si stěžuje, že pomalu nic nedostal, ale já za ty tři loky byla ráda. Běžela jsem dál.
Na Václaváku se mě nějaký kluk ptal, jestli nechci chvíli táhnout, lidi povzbuzovali, u Mánesa nám paní kolemjdoucí nabízely vodu. Bylo to krásný.
A už se vracíme po nábřeží do cíle. Furt jsem byla plná sil, jenom plíce mi nějak nefungovaly. Celou cestu :o( Docela mě to štve, kdyby mě nezlobily, mohlo to být všechno daleko lepší! Na nábřeží další sprcha, dva běžci se koupali ve Vltavě a já se nemohla dočkat cíle.
Blížím se, blížím a co nevidím! Cíl! Sice nezrychluji, protože to mi nejde, ale sem celá natěšená, až se zastavím a napiju!
K mému zděšení to bylo teprve 9km. Mám před sebou ještě jeden! To už nedám! Nebudu lhát, ale ten kilometr jsem spíš prošla. Všichni totiž šli. Lidi nemohli. Když už někdo běžel, tak tak šestkou, spíš jsme se všichni sunuli. Pěkný pohled.
Konečně jsem v cíli. Dostávám vodu do kelímku, né moc, ale aspoň něco. Bylo mi řečeno, že voda je ještě ve „Žlutejch“, ale po dlouhém hledání jsem to vzdala a šla se napít ke korytu – jo, asi paní myslela toto, ale to je jenom užitková voda, čekala jsem pitnou. Ale mě to nevadí, aspoň něčeho se mi dostane.
Čas? 1:17.07.7 – samé sedmičky, krása. Je to hodně špatný čas, ale pro lepší jsem hold neměla podmínky :o)
Co se mi líbilo nejvíc? Na každém závodě se běží chvíli v davu a potom se dav rozplyne do malých skupinek. Tady se dav nerozplynul. Vlastně jsem furt běžela v hadovi. Furt někdo za mnou, někdo přede mnou, koho jsem se mohla držet. A to nejlepší, byli se mnou stále i kluci. Mladý, starší, drželi se se mnou vzadu, přecházeli do chůze, měli stejně hrozný čas jako já! Bylo nás prostě dosti dost, kdo jsme neměli tak rychlé nohy.
Ano, mohl být v cíli meloun, jablko nebo banán, voda i víc místa na svalení se na zem, ale mě se tenhle závod moc líbil. A trasa byla nejhezčí, co jsem kdy v Praze běžela! Kolem Vltavy? Úžasné. Doufám, že se z toho nějak Nike vykroutí a udělá i další ročník. S trošku lepší organizací samozřejmě :o)
Já se tam přihlásila stejně jenom proto, že jsem si mohla dát vlastní číslo a motto na triko. Tím myslím nalákali hodně běžců. Škoda, kdyby to měli zabalit.
Bylo to super!
