Dneska se mi zdál fakt divnej sen.
Byli jsme v nějaký prázdný továrně, kde nebylo vůbec nic, jenom křišťálový lustry na stropě. Strašně hodně jich bylo. A jak sme tam tak procházeli s kámošema (byli jsme na nějakém výletě), tak najednou ten jeden lustr spadnul. A celej se roztřískal na milion kousků a my jenom tak stáli a koukali. Říkali jsme si, tyjo, štěstí, že to na nikoho nespadlo. A v tu chvíli spadnul další. A další. A další. Všechny začali padat a my sme začali utíkat a kličkovat mezi padajícíma lustrama. Strašně jsem se bála, protože ty kousky, co z těch lustrů padali, byli strašně ostrý a já si říkala, že stačí fakt málo, aby se stalo něco hroznýho. V jednu chvíli jsem stála a čekala, jestli na mě něco spadne. Pak jsem se rozeběhla k východu, ale v půlce toho rozeběhnutí jsem se zastavila s tím, že se musím podívat, jak je na tom Patrik. Můj hodně dobrý kámoš ze střední. Ale jak jsem se zastavila a koukla nahoru, zrovna v tom místě na mě letěl lustr. Tak jsem uskočila a byla jsem fakt moc ráda, že jsem se nad sebe podívala. Když jsem se konečně dostala ven, došla jsem k hloučku tak tří lidí a začala jsem jim vyprávět, jaký jsem měla štěstí, že jsem se na tom místě podívala nahoru. Pak jsem si ale uvědomila, že venku jsou jenom tři lidi. Na začátku nás bylo nejmíň dvacet. Tak jsem se zeptala, Kde je Patrik? Ticho. Začala jsem brečet, protože jsem věděla, že tam umřel. Byl to fakt nehorázně hrozný pocit. Furt jsem se ptala, Kde je Patrik, kde je Patrik? Patrik je mrtvej. V tu chvíli jsem myslela, že umřu. Lidi mě začali tahat do auta, že prej musíme rychle odjet, že by se mohlo ještě něco stát. Ale já tam Patrika nemohla nechat, a tak nastala scéna, kdy oni mě tahají, ať jdu s nima, a já chci jít mermomocí hledat Patrika.
Konec, probudila jsem se a fakt jsem z toho neměla dobrý pocit. Tak jsem to musela zapsat, abych si v tom udělala jasno :P
